A je-li ještě nějaké sousto na této zemi, které by se dalo popadnout hluboce zbroušenými a nesoudržnými zuby: je to jen almužna starců, a aby nebylo příliš znáti našeho ponížení, pokrmem naším jest povinnost. Máte pravdu: nejpohodlnější život na této zemi má propast: ani se nehne a všecko, čeho potřebuje, do ní padá. Ale, Bože, než se vyhloubila! (Hlas mluví k Slovu, s. 101–102)
V mytických knihách tasovského triptychu se Deml obrací do minulosti a chce najít příčiny a důvody, které vedou k vytvoření předpokladů pro rozpad vnitřního vědomí člověka, hledá je nejen sám u sebe, ale také v životě, s nímž je pokrevně svázán. Vytváří tak společenství, které utkvělo ve smrti, a tím zadržuje své vlastní ohrožení. Odkrývá nám podzemí těch sil, které se zúčastňovaly na vytvoření tradice jeho osobnosti, jak jsme ji mohli sledovat již dříve – v období Hradů – a zároveň ve své vizi národa jako mytického rodového společenství nachází aspoň dočasné východisko. Ale ani toto Demlovo zjevně šťastné a harmonické období není uchráněno temných stínů. V roce 1929 vydává Deml u Škeříka svou „knihu snů“, jak ji nazývá v rozhovoru s Březinou. V tomto souboru pod názvem Můj očistec soustředil hlavně Hrad smrti a Tanec smrti, a navíc texty-sny otištěné dříve v jiných svých knihách (např. Domů, Česno aj.), stejně jako texty doposud knižně nepublikované. Povídka-sen Vražda, napsaná v časové souvislosti s tasovským triptychem (časopisecky Tvar, 1928), dosvědčuje, jak se Demlovo slovo i jeho „vidění“ stávají stále reálnějšími, ale zároveň jak je schopný i přes své harmonické vize národního života analyzovat situaci člověka v přítomném světě. Je si neúprosně vědom, že skutečně žitý život je pouhým „snem“, a je to „vždycky týž sen“, v němž je člověk vražděn. Zimničně pracoval můj rozum (pravím „zimničně“ a je to nesmysl, neboť všecko, co skutečně žije a jest, nemůže nepracovati „zimničně“, nebo „horečně“, tj. i tou nejposlednější miliontinou atomu musí vést válku a bojovat proti miliardám svých vlastních a cizích „jest“). (Můj očistec, s. 203)
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175118
Deml už nepřevádí své vidění toho, jak je člověk v současné společnosti ohrožen, do symbolu podzemního labyrintu, už také nejde jen o pouhé ohrožení, ale přímo o vraždu, která se odehrává ve scenerii Prahy, a stihatelem už není imaginární Stihatel, ale může se v něho proměnit obyčejná stařena, a v past, z níž není úniku, se může proměnit cokoliv: kostel, hostinec či ulice. Jedinou ochranou proti smrti či vraždě je láska, přátelství, proto musí být člověk, aby se nemohl ochránit, lstivě vylákán „ven“. A tak se hrdina této prózy ocitá na periferii Prahy ve společnosti dvou mužů a ví, že proti smrti je zcela marné bojovat. Tito chlapi byli docela otrlí, pro ně smrt člověka neznamenala nic leč požitek, neboť ač jim běželo jen o peníze, přece všechny své oběti bez výjimky naprosto odstraňovali, aby se jejich doupě a metoda nevyzradily: oni milovali (jaké to zde slovo!) Tajemství a právě toto tajemství dodávalo jejich činům takové bezpečnosti: oni si počínali bez nejmenšího strachu, bez nejmenších rozpaků a bez jakékoliv nejistoty, jsouce kryti všemi formami zákona, řádu a dobré, pověstně kulturní, civilizované společnosti: vždyť mezi jejich pastmi byl i křesťanský chrám s posvátnou hudbou a církevním zpěvem! (Můj očistec, s. 212)
Skutečně žitý život se stává pouze mýtem a člověk, lapený v pasti pseudoexistence veškeré skutečnosti, může už jen spoléhat „na milost ‚v posledním okamžiku‘, to jest na právo života“. V říjnu 1928, tedy necelého půlroku před smrtí Otokara Březiny (25. 3. 1929), vydává Jakub Deml monumentální Dílo Felixe Jeneweina. Rozhovory o této knize patří k posledním, které se mezi oběma přáteli udály, jak o tom svědčí Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931). Sám Březina nás zde upozorňuje na paralelu mezi Jeneweinem a Františkem Bílkem, a tím jako by nám naznačoval impulz Demlova zaujetí tímto ZAPOMENUTÉ SVĚTLO
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175118
malířem, a stojí-li Slovo k Otčenáši Františka Bílka na počátku přátelství obou básníků, jako by Dílo Felixe Jeneweina bylo i jeho epilogem. Opět jeden z demlovských kruhů či spirál. Jakkoliv jsou výtvarné hodnoty Jeneweinova díla sporné, vychází opět Demlovi vstříc především svou tematikou i svým literárním ustrojením. Březina to podle Demla komentuje, že Jenewein „do našeho umění přivedl myšlenku Smrti, mystérium Smrti“. Pro Demla to ovšem znamená: „Smrt jest syntézou minulosti a života.“ A když Deml charakterizuje Jeneweina, jako by charakterizoval též sebe: „Jeho přítomnost byla pohlcena minulostí, jeho život pozřen byl Smrtí.“ A proto se oddává tomuto dílu celou duší, nepochybně ho zároveň přitahují témata, která mu Jenweinovy obrazy a kresby nabízejí. Deml se nechává inspirovat Jeneweinovými obrazy zachycujícími atmosféru moru, války, smrti a pohřbů nebo ztvárňujícími Křížovou cestu, postavy Jeremiáše, Jidáše, stěhování Židů či Bílou horu, a to tak, jak mu to vše Jeneweinovo dílo ve své stylizaci předkládá, a básník věnuje těmto tématům jednotlivé kapitoly své knihy. Ale jeho slovo Jeneweinovo výtvarné zpracování daleko překračuje, výsledkem je neobyčejně hutná próza, vyznačující se výraznou plastičností básnických obrazů a představ, neváhajících překročit ve své drsnosti až hranici naturalismu. Každý detail Jeneweinova obrazu se stává impulzem pro básníkovu fantazii a je podivuhodné, co všechno dokázal Deml v Jeneweinových obrazech odkrýt. Množstvím citátů z autorů pro Demla příznačných, ať už to jsou Léon Bloy, A. K. Emmerichová, Písmo svaté, české kroniky či Dante, Rilke a Otokar Březina aj., kterými je text prokládán, připomínají výtvarné eseje a básnické prózy věnované Jeneweinovi Slovo k Otčenáši Františka Bílka, a stávají se tak současně meditací nad myšlenkami těchto autorů. Demlovi je jeho zastavení nad Jeneweinovými obrazy a kresbami také podnětem k novému zamyšlení nad smyslem umění a k vymeze-
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175118