střetl s náměstkem Kudějem. „První v práci, poslední z práce,“ řekl Kuděj uznale a chlapsky mu stiskl pravici a chvíli ji podržel ve své; dost dlouho, aby do toho stisku vložil opojný příslib dalšího služebního postupu, zvýšení platu a čtvrtletních prémií. „Jen tak dál.“ Poplácal ho po rameni. Ze svých polstrovaných dveří právě vycházel ředitel výpočetky, za tlustými skly jeho brýlí zablikal úlek: „Stalo se něco, soudruzi?“ „Ne, všechno je, jak má být,“ zahlaholil bodře Kuděj a na rozloučenou plácl Evžena do zad. „Nemám pravdu, inžinýre!“ Jako by tím pečetil sice nevyřčenou, ale o to pochopitelnější úmluvu. Večer se Evžen proběhl blízkým lesoparkem. Na ubytovně se osprchoval studenou vodou, ale když se usadil v křesle, aby si přečetl, jako každý den, několik stránek ze své oblíbené knížky, začala mu padat víčka. Raději zalezl do postele a usnul. Zdály se mu barevné sny, ale jejich obsah by neprozradil nikomu. Ani za svět. Ráno bylo jako vymalované. Zabalil si velkou tašku, protože byl pátek a před ním cesta domů. Do igelitového pytle naházel košile s pomačkanými límečky, dva páry ponožek a čtvery spodky; týdenní špinicí normu se mu opět podařilo splnit. V chodbě na věšáku už měl přichystaný dárek pro matku. A pozor: Nezapomenout koupit orchidej v celofánové krabici, uložil si do paměti. Věděl, že kolem třinácti nula nula ten text naléhavě zabliká 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175089
v šedé kůře mozku; tak jistě, jako kdyby byl naprogramovaný v počítači. A ještě; ještě nedočtené Zelené pahorky africké do malé kapsy na zip a k ní přisypat všechny doklady z diplomatky: občanský průkaz, drážní legitimaci, průkaz ke vstupu do výpočetky, tramvajenku… a lovecký lístek. Pátek je jen tříčtvrteční den. „Dobrý den, soudruhu náměstku.“ Na dlouhé chodbě ke své kanceláři. „Čest, inžinýre. Tak zase první!“ „Dobré jitro.“ V kanceláři. „Dobré ráno, pane inženýre.“ To Andrea. „Ahoj, Evžene. Pojedeš dneska domů? V poledne ti koupím kytku.“ „Ale ne, co by ses obtěžovala, Mirko.“ „Ale mě to přece neobtěžuje. Stejně jsem si chtěla zajít vedle do lahůdek.“ „Tak dobře, hned ti napíšu propustku.“ Operátorky si zase dávají na čas, pomyslel si netrpělivě u rozsvíceného displeje a užuž zvedal sluchátko, aby jim zvedl mandle… ale pak ho položil zpátky do vidlice. Je přece pátek, nejkratší den v týdnu. Vzápětí začaly na zelenou obrazovku naskakovat první sloupce číslic: 001 1 001… „Našla jste včera něco v těch sjetinách, co jsem vám dal? Andreo?“ „Ještě ne. Pane inženýre.“ „Chmm,“ zabručel. Ale nějaká chyba tam musí být… Ale to už mluvil sám k sobě. Aby tak byla v pro97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175089
gramu, hrklo v něm. To sotva, ušklíbl se pak. Na chvíli se zadíval na barevný plakát Afriky a potom už se sklonil nad terminál. Neslyšel. Neviděl. Dokud na stole nebřinkl telefon. Ředitel; rezervovaně jako vždy: „Buďte tak laskav a zajděte ke mně na moment, soudruhu inženýre.“ V pracovně z tmavého dřeva je šero celý den. Žaluzie byly zase stažené, ředitel měl na nose brýle s tmavými skly. „Stále mne zlobí spojivky,“ postěžoval si. Terminál v koutě byl i dnes jako mrtvé zvíře – bez proudu. Samozřejmě. Každý přece ví, že s ním ředitel neumí zacházet. „Měl bych k vám takovou prosbu, soudruhu inženýre. Soukromou. Delikátní.“ Zdůraznil. „Dcera mého dávného přítele studuje elektrofakultu a prý má nějaké trable s programem pro zápočet. Pokud byste se jí na to mohl podívat… Samozřejmě, máte-li čas… Máte-li chvíli…“ Některý větám chyběl konec. „Dobře, podívám se na to doma.“ „Ale to není třeba… příteli.“ Červené desky se sunou po lesklé ploše ředitelského stolu k jeho rukám. „Můžete klidně u nás… tady. Přece vás nebudeme okrádat o volný čas, že.“ „Ne, to nejde, promiňte, počítačový čas je drahý. Podívám se na to doma. V pondělí stačí?“ „Jistě, jistě,“ pospíšil si ředitel s ujištěním. Na tebe si asi budu muset dát dobrý pozor, pomyslel si. „Tak čest,“ ruku vyčaroval zpod stolu jako z kouzelnického klobouku. Ale jen za Evženem zapadnou 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175089