99
ne, vždyť podle Aristotela je zavedení dobré metafory znakem génia. Ovšem to, co metafora označuje, nemůže být už z povahy věci nikdy jednoznačné, a můžeme se proto lehce ocitnout v nebezpečném sousedství „slov-papoušků“. Odtud snad Heideggerův pokus najít „nejelementárnější“ slova, spíše poukazy a gesta, který jej přivedl až k poesii – v jeho případě ovšem špatné poesii. Filosofie se tak vlastně vrací k běžnému jazyku a jeho jistotám (hlubinným?).
Celek filosofie Tím vším se obecný jazyk nezabývá a ani zabývat nemůže. Na řadě je filosofie. Ta hledá implicitní v jazyku, radikalisuje jeho problémy. Vyrůstá z běžného jazyka a jeho jistot a přebírá jeho základní problémy. Skryté vlastnosti jazyka můžeme totiž poznat jen filosofickou torturou, a nesmíme proto zapomenout, jak se přiznává B. Russell, že kdo se chce stát filosofem, nesmí se bát absurdit. Jakmile nějaký filosofický celek je čistě jazykovou spekulativní konstrukcí, musí skončit u dogmatismu (výběr primitivních pojmů bez ohledu na zkušenost), sporných důsledků, bludného kruhu, regresu, aporií a tautologií – tak jako obecný jazyk sám. Není pak její jedinou jistotou to, o čem se vyjadřuje, tedy předloha, a nikoli její celek tvrzení? Každá společnost (a kolik jich bylo, je a bude) tvoří jakýsi řád a celek a je první předlohou pro konstrukci celku, jak pro šamany, tak pro filosofy. Snahou filosofů, zejména metafysiků, je nahlédnout vše najednou a v celku, jak se vyjádřil Adorno – „auf-Ganze-gehen“. Nejen ve filosofii, tak mladý Hegel chtěl zkonstruovat jednou provždy celou fysiku, a jak sám doznal, cítil se v euforii po dva týdny jako bůh. Vlastností každé řádné filosofie je proto snaha vyjadřovat se o všem, a musí si tedy konstruovat jakýsi všeobjímající celek, v jehož rámci (se) může vypovídat. Na druhé straně můžeme poněkud zlomyslně říci, že nalezneme-li jazyk, ve kterém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175016
100
se můžeme vyjadřovat o všem, můžeme se nadít i nějakého toho celku. Celek je možno rovněž vyvozovat z požadavku koherence (z toho bych podezíral Parmenida). Patočka počíná svůj Přirozený svět jako filosofický problém tvrzením „problémem filosofie je svět v celku“.107 Jak uvádí, k filosofii se musí z celku, tedy svrchu, zvnějšku. (A současně tak vytyčuje svůj poměr k němu.) Pak je ovšem rozhodující definice, pojetí celku, a tedy konstituční problémy logicko-sémantické. Jistě, ale už jeho stanovení zakládá problém – totiž postulaci celku, o kterém máme, na začátku uvažování rozhodně, jen mlhavé představy. Vše tedy závisí na jeho konstrukci a na ni máme různé recepty. Celek (a podobně i obraz, pojem, jednotlivé jsoucno) tvořený pozorovatelnými (Kantův požadavek představitelnosti je slabší) jevy by měl být jimi současně kontrolovatelný. Nakolik je však předloha celku pozorovatelná či představitelná a jak tuto představu popsat? Jedná se přitom vždy o jakýsi zkrácený popis, dokonce popis popisu (a popis se jistě liší od popisovaného). Samu filosofii můžeme chápat jako popis popisu jí pojatého celku. Neexistuje ovšem popis naprosto neutrální, v každém případě je nějak zacílen, je prováděn z jistého hlediska. Ale to se vyděluje ze systému, nevčleňuje se do něho. Obraz, mapa nejsou bez kódu možné. Navíc vždy je možno položit otázku z jiného hlediska. Lze tyto úhly pohledu znovu posuzovat, popisovat, třídit? Situace se komplikuje i tím, že musíme rovněž brát v úvahu i to, že popisy celku mohou tvořit jeho část. Postoje pak vrůstají do svých předloh. V praxi našich výpovědí musíme navíc připustit i neostrá a popřípadě sporná tvrzení, zvláště máme-li popsat dynamické, pulsující, živé stavy.108 Svět se mění, je jich více! Odtud ony posuny význa Patočka, Jan: o. c. (pozn. 54), s. 13. Quinova maxima o spornosti. Viz Tetens, Holm: Philosophisches Argumentieren. München, C. H. Beck 2004, s. 258–260. V rozpravě o dvou dogmatech empirismu Quine uvádí, že „any statement may be held true come what may, if we make drastic enough adjustments elsewhere in the system. […] Conversely, by the same token, no statement 107
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175016
101
mů termínů v jednotlivých filosofiích. O možné existenci jakéhosi substrátu filosofie s fixními významy termínů, jakési Llullovy ars magna, lze pak pochybovat. To je další rys, jímž se jazyk filosofie liší od jazyků jiných vědních oborů (ne vždy, vzpomeňme na stovky významů termínů, jako je struktura či reflex). Obdobu hledisek představuje architektura obrazu, celku, systému. Nelze totiž popřít možnost více obdobných popisů stejné předlohy, lze proto hovořit o architektuře jejího popisu (stejně jako u staveb). Požadavek architektury filosofického systému začíná Descartesem. Podle Kanta naše poznatky nesmí být rapsodií, ale systémem a jeho tvorbu označuje jako architekturu. Objevuje se ale i kritika, tak pro Schlegela je řešením mít systém a současně jej jako svírající nemít. Jistě, neadekvátní systém může být jak sterilní, tak opresivní. Nejradikálněji si počínal Nietzsche, který označoval „vůli k systému za nedostatek poctivosti“, za „Charakter-Krankheit“; „es ist [...] Betrügerei, wenn jetzt ein Denker [...] ein System hinstellt.“109 Do filosofování se problematika celku a částí dostává jako výslovný problém především díky holismu, který na rozdíl od redukcionismu předpokládá, že celek vykazuje vlastnosti neredukovatelné na vlastnosti jeho částí. V moderním uvažování je tradiční diference celku a částí střídána rozlišením systému a okolí (N. Luhmann). Objevují se pojmy otevřeného a zavřeného systému, jejich statiky a dynamiky, rovnovážných a nerovnovážných vztahů (General System Theory), „ekvifinalita“ L. von Bertalanffyho, „autopoiesis“ H. Maturana. To vše by metafysika zahrnula do regionálních ontologií. is immune to revision. Revision even of the logical law of the excluded middle has been proposed as a means of simplifying quantum mechanics; and what difference is there in principle between such a shift and the shift whereby Kepler superseded Ptolemy, or Einstein Newton, or Darwin Aristotle?“ Quine, Willard V. O.: o. c. (pozn. 17), s. 43. 109 Nietzsche, Friedrich: o. c. (pozn. 16), Výroky a šípy, 26; týž: Nachlaß 1885–1887. Berlin/New York, DTV/de Gruyter 1999, s. 450 (9 [188]); týž: Nachgelassene Fragmente. Berlin, de Gruyter 1973, s. 128 (25 [449]).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175016