ho chytili galští válečníci a zabili ho. Tohle není vražda, to je nepřátelská akce.“ Caesar vzdychl. „Decie Caecilie, myslel jsem, že takovéhle záležitosti jsou vaší specialitou. Dokonce i já, který postrádám váš výjimečný talent jsem si, všiml, že Titus Vinius má stále hlavu.“ „To je zarážející, ale zdaleka nijak průkazné. Může to být…“ Pak mi do řeči skočil prefekt tábora, což se mi docela hodilo, protože jsem stejně nevěděl, co říct. „Caesare,“ řekl Paterkulus, „mohu promluvit upřímně?“ Byl to starý mazák s obličejem jako alpský útes. „Jen do toho.“ „Nepotřebujete tohohle… tohohle filozofa, aby hádal, kdo zabil Tita Vinia. Určitě to byli muži z jeho vlastní setniny. Všichni ho nenáviděli.“ „Nesporně,“ přisvědčil jsem a vůbec se mi nelíbilo, kam to směřuje. Věděl jsem, kdo jsou hlavní podezřelí od okamžiku, kdy jsem uviděl Viniův mrtvý obličej. „Prostě ho požádali, aby s nimi šel na procházku k jezeru uprostřed noci a neozbrojený. Přistoupil na jejich žádost s předstíranou žoviálností, kterou byl proslavený všude, kam okovaná bota římského vojáka vkročila.“ „Nemluvte nesmysly,“ ušklíbl se Paterkulus. „Určitě ho zabili v táboře nebo na hradbách a pak ho sem dotáhli.“ „A to provedli, aniž by si toho někdo všiml?“ chtěl jsem vědět. „Snadno. První setnina dnes v noci hlídá severní hradbu.“ „Osmdesát mužů neudrží spiklenecké tajemství.“ „Nebyla to celá setnina,“ řekl Paterkulus. „Jen to jedno contubernium, kterému působil takové potíže. Ten kluk… jak se jmenuje? Burrus? Nechte mi ho na hodinku a dostanu z něj úplně všechno.“ Tohle začínalo být zlověstné. „Caesare,“ naléhal jsem. „Pokud (
98
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175004
je smrt Prvního setníka ranou, co by tohle udělalo s Desátou legií? Kdyby legionáři zavraždili svého vlastního centuriona, mohlo by to mít horší dopad než zničení morálky. Mohlo by to podnítit k napodobování.“ Caesar chvíli stál v tichém zamyšlení. Pak promluvil skoro šeptem, ale všichni jsme ho slyšeli. „To, co říkáte, Decie, je naprostá pravda. Jmenuji vás vyšetřujícím důstojníkem. Pokud tato vražda nebyla spáchána muži první setniny první kohorty, musíte najít toho, kdo to udělal, a musíte ho najít rychle. Tímto jste zbaven všech ostatních povinností. Mezitím učiním jistá disciplinární opatření.“ „Mám pravomoc vyslechnout každého, koho uznám za vhodné, vojáka či důstojníka, svobodného člověka nebo otroka, občana či barbara?“ „Tohle je moje provincie a vy máte plnou moc ode mne jako prokonzula Galie a Illyrie. Můžete vyslechnout každého člověka v hranicích mého imperia. Jen proveďte pátrání s nejvyšší diskrétností.“ „Ne, Caesare,“ řekl jsem. Šum tichých hovorů ustal. „Cože?“ opáčil Caesar, který nemohl věřit svým uším. „Chci vést vyšetřování, ale nemohu se nechat omezovat ohledy na diskrétnost. Ať se zločin ukáže být jakkoli odporný nebo nemorální, odhalím ho. Nechci, aby si někdo myslel, že snad neuspěji jen ze strachu, že bych vás uvedl do nepříjemné situace. Musím mít vaše prohlášení, přednesené před těmito důstojníky, že mám plnou moc vyšetřovat a zatýkat. Pokud ne, vrátím se k vojenskému cvičení.“ Caesar na mě hleděl dlouhé vteřiny uprostřed hrobového ticha. V třepotajícím se oranžovém světle pochodní jeho obličej působil hrozivě. Pak se neznatelně usmál a kývl tak nepatrně, že to klidně mohla být jen hra mihotavého světla. (
99
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175004
„Velmi dobře. Nechám vám dva své liktory jako odznak vaší pravomoci. Dnes odpoledne povedu pohřební ceremonii za Tita Vinia. Poté odjedu do Itálie, abych vyzvedl své legie. Během mé nepřítomnosti tu bude velet Labienus. Až se vrátím, chci vidět viníky ve vězení. Pokud je do té doby nenajdete, budu muset přijmout nevítané, ale nutné kroky k nastolení pořádku a disciplíny v Desáté legii.“ „Caesare, chcete, aby moji muži odnesli jeho tělo zpátky do tábora?“ zeptal se Karbo. „Prosím, nechte ho tu do svítání,“ řekl jsem. „Hned jak vyjde slunce, chci si prohlédnout tělo i okolí.“ „Velmi dobře,“ přisvědčil Caesar. „Stejně je lepší, aby ho nenesli do tábora v noci. Už brzy zazní ranní trumpety a vojáci vstanou. Nechci, aby se po táboře šířily nějaké divoké zvěsti, dokud je tma a mysli vojáků jsou obětí primitivních strachů. Karbo, přiveďte sem všechny své muže, aby místo ohlídali, ale držte je dál. Pojďte, pánové. Musíme probrat nějaké plány.“ Otočil se k odchodu. „S vaším dovolením, prokonzule,“ řekl jsem, „já do svítání zůstanu tady. Chci se ujistit, že místo činu nikdo nepoškodí.“ „Jak si přejete,“ řekl Caesar a vydal se zpátky k táboru. Karbo odspěchal, aby přivedl své muže, a ostatní šli za Caesarem. Všichni si mě naprosto nevěřícně měřili. Nikdo z nich netušil, co si o mně má myslet. Labienus se zdržel o něco déle než ostatní. „Metelle, co jste to za člověka? V životě jsem neviděl, aby se muž choval s tak nestydatou drzostí. Jste hrdina, nebo naprostý šílenec?“ „Jedna žena mě kdysi nazvala mužskou harpyjí. Slídím po zločincích až do jejich záhuby.“ Přikývl. „Takže tohle to vysvětluje. Jste blázen.“ A s tím odkráčel. (
100
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175004