mané občas zničíme město takto důkladně, ale pouze abychom z něj učinili varovný příklad, třeba když lidé, kteří přijali naše podmínky, zrádně nedodržují smlouvy a napadnou nás.“ „Nepochybně to nebyl tento případ.“ „Ne, a já se hodlám dozvědět, proč se to stalo.“ Pátrací skupina se vrátila, a jak jsem očekával, přivedli ty, kteří přežili: tři ženy a dva muže. Všichni byli příliš ochromení, takže ani necítili strach. Nevypadali jako Řekové, ale spíš jako nějací archaičtí lidé, co tu zůstali z raných dob. Byli tmavé pleti s inkoustově černými vlasy, jež mužům padaly na ramena v loknách svíjejících se jako hadi a ženám sahaly až do pasu. Šaty měli špinavé a rozedrané a kůži plnou modřin a škrábanců. Jejich široké obličeje mohly být pohledné, kdyby jejich výraz nevyzařoval zvířecí otupení. „Co se tu stalo?“ Nic neřekli, ani nenaznačili, že vůbec slyšeli má slova. Jeden voják je začal hrubě popostrkovat, ale já ho zarazil. „Ne. Už si vytrpěli dost. Nechte je odpočinout. Dejte jim jídlo a pití; vysvětlete jim, že nepřijdou k úhoně. Rozhodně ne k další úhoně. Vyslechnu je později. Ione.“ „Ano, senátore?“ „Už je pozdě, abychom se vrátili na Kypr. Zastihl by nás soumrak. Na noc zůstaneme tady a zpátky se vydáme za rozbřesku.“ Brzy se rozhořely ohně na vaření a plachty se proměnily ve stany pro mužstvo. Všichni byli sklíčení tím, co během dne viděli, a obvyklé klábosení nebylo skoro slyšet. Námořníci, kteří pracovali nejnamáhavěji, se v tichosti najedli, pak zalehli a spali jako uštvaní psi. Vojáci pověření bezpečností zůstali vzhůru déle a tiše se bavili. Kleopatra si přirozeně přivezla vlastní stan vybavený veškerým zařízením. Byl obklopen strážci, kteří stáli v pozoru s ko
99
( )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174957
pími vztyčenými, jako kdyby se účastnili vojenské přehlídky v Alexandrii. „Připojte se ke mně na večeři, senátore,“ zavolala a já ani chvilku neváhal. Chlopeň stanu byla natažená dopředu a pod ní jsem klesl do skládací židle, jejíž sedátko i opěradlo byly vyrobené z leopardí kůže. Kleopatra pohodlně spočívala na lehátku vystlaném buclatými polštářky. Z toho, co jsem viděl, byl stan vybaven stejně luxusně a pod celým ležely přepychové koberce. Od jedné z jejích mladých otrokyň jsem přijal pohár vína. Byl z čistého zlata, jak jsem poznal podle jeho váhy. „Aby vaše loď všechno tohle pobrala,“ poznamenal jsem, „musí být větší z vnitřku než z vnějšku.“ Usmála se. „Všechno spočívá v umění zabalit.“ Pak zvážněla. „Dospěl jste ohledně tohohle k nějakému závěru?“ „Zvažuji jisté možnosti, ale rád bych promluvil s těmi, co přežili, než se je pokusím vyslovit.“ „Povečeřte prosím se mnou. Třeba se brzy zotaví natolik, že nám prozradí, co se stalo.“ Kleopatřiny zásoby jídla dalece převyšovaly vše, co bylo dostupné na římské válečné lodi. Nebylo to opulentní, ale vše v nejvyšší kvalitě, a nechyběly takové věci jako medové fíky a datle, lahodné pikantní kořeněné koláčky a kachny přivezené ten den z Kypru a připravené jejími úžasně zdatnými kuchaři. „Vezmi něco těm ubohým lidem,“ nařídila otrokovi. Muž naložil tác lahůdkami a zmizel. „Budou jíst lépe, než kdy v životě zažili,“ prohlásil jsem, „ale je to draze vykoupené jídlo.“ „Určitě se cítí úplně ztracení,“ řekla. „Celý jejich svět byl zničen.“ Když jsme dojedli večeři, byla už úplná tma. Kleopatra a já jsme vstali a vydali se tam, kde u malého ohně seděli zbylí ves
100
( )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174957
ničané. Čtyři z nich jedli, ale podle pohledu v jejich očích to byla jen bezděčná činnost. Vůbec nevěděli, co dělají. Ion stál s několika vojáky opodál a pozoroval je. Kapitán ukázal na ženu, která nejedla. Seděla maličko stranou. „Támhleta šla před chvilkou na pobřeží a umyla si obličej a ruce. Určitě se z toho pomalu probírá.“ Obličej si vydrhla od sazí, špíny a potůčků slz a já si všiml, že má vytetované vertikální linky od spodního rtu až k bradě a uprostřed čela dva soustředné kruhy. „Ženo, rozumíš mi?“ zeptal jsem se tak mírně, jak jen jsem dokázal. Římané nejsou školení v mírné řeči, ale po tom, co prožila, jsem ji sotva mohl vyděsit. Vzhlédla, takže si byla přinejmenším vědoma svého okolí. Pronesla několik slov v jazyce, jenž se nepodobal ničemu, co jsem kdy slyšel. „Ione, myslíš, že některý z mužů by tomu jazyku mohl rozumět?“ zeptal jsem se. Zachmuřil se. „Mám námořníky ze všech koutů, ale nevzbudilo by je ani zemětřesení díky tomu, jak jste je dneska zaměstnal.“ „Já jí rozumím,“ ozvala se Kleopatra. Udiveně jsem se na ni otočil. „Princezno, vaše jazykové znalosti jsou proslulé, ale vsadím se, že jazyk, kterým tato žena hovoří, se používá jen na tomto ostrově.“ „Mluví se jím po celém světě,“ prohlásila. „Je to řečtina. Ale ten nejstarší dialekt, jaký jsem kdy slyšela. Tenhle jazyk už byl prastarý v době, kdy Homér skládal své verše. Myslím, že je to varianta kykladského jazyka mrtvého tisíc let. Já ho viděla jen v psané formě v několika velice prastarých textech, a ty byly opsané z dřívějších děl.“ Kleopatra vás vždycky dokázala překvapit. „Požádejte ji, aby popsala, co se stalo.“
101
( )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174957