blouznil o tom, že našel na chorobu lék. Tvrdil, že volá svým bohatým přátelům, „například ághá chánovi“, aby získal peníze na výzkum, a chtěl, aby na něj přispěli i jeho literární přátelé. „odborníci“ v oxfordské Radcliffeově nemocnici byli údajně „nadšeni“ a nepochybovali, že „na něco přišel“. Bruce si byl také jistý, že nesmírně zbohatl. Jeho knihy se prodávaly v „obrovských nákladech“. Jednoho dne po telefonu oznámil, že koupil jakýsi chagallův olej. Podobných extravagantních „nákupů“ učinil více. Jeho manželka elizabeth musela tyto akvizice nenápadně vracet a vysvětlovat, že Bruce není zcela v pořádku. Jeho otec se nakonec soudně domohl správy synových financí, což v rodině způsobilo smutný rozkol. Bruceovi měl brzy vyjít jeho poslední román Utz. Jednoho dne Bruce zavolal a řekl: „Jestli budeme oba nominováni na Bookera, pojďme oznámit, že jsme se rozhodli o cenu podělit. když vyhraju já, rozdělím se o ni s tebou, a ty řekneš to samé.“ Až dosud měl Bruce pro Bookerovu cenu vždy jen slova pohrdání.
Z New York Times jej požádali, aby napsal recenzi na knihu Milá Mili, pohádkový příběh Wilhelma grimma ilustrovaný Mauricem Sendakem, a i když se vynasnažil dát najevo svůj obdiv k většině Sendakova díla, nemohl nekonstatovat, že ilustrace v nové knize jsou jen opakováním toho, co velký umělec vytvořil již v minulosti. Sendak se poté vyjádřil, že jej tato recenze zranila nejvíc ze všech, jež kdy četl, a že jejího autora „nenávidí“. (Ještě ve dvou recenzích, psaných pro britský Observer, vyjádřil názor, že hodnocená kniha neobstojí ve srovnání s autorovým předchozím dílem, a i z autorů Ruské sekce a Hokusu pokusu, Johna le carré a kurta vonneguta, s nimiž se do té doby přátelil, se stali jeho protivníci. k takovým koncům recenzování vedlo. Pokud se vám kniha líbila, autor vaši chválu považoval za víc než zaslouženou, ale v opačném případě jste si udělali nepřátele. Rozhodl se s tím přestat. k ničemu to nevedlo.)
v den, kdy obdržel vázané korektury Satanských veršů, ho doma na St. Peter’s Street navštívila novinářka, která se k němu vždy chovala přátelsky, Madhu Džainová z India Today. když spatřila silný svazek s tmavě modrým obalem a červeně vysazeným titulem, nadchlo ji to a úpěnlivě ho prosila o výtisk, který by si mohla přečíst, zatímco bude s manželem na dovolené v Anglii. Poté co knihu přečetla, žádala, aby
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174919
s ním směla udělat rozhovor a v časopisu uveřejnit ukázku. opět souhlasil. Ještě mnoho let poté považoval zveřejnění této ukázky za jiskru, která celý požár zažehla. Týdeník každopádně upozornil na to, o čem se začalo mluvit jako o „kontroverzních“ stránkách knihy, přičemž použil titulek „Jednoznačný útok na náboženský fundamentalismus“, první z nesčetných nepřesných charakteristik obsahu knihy, a v dalším titulku mu připsal citát „Mým tématem je fanatismus“, který dílo dále dezinterpretoval. Poslední věta článku, „Satanské verše nepochybně vyvolají lavinu protestů...“, pak byla otevřenou výzvou k tomu, aby tyto protesty začaly. Článek si přečetl mimo jiné poslanec indického parlamentu a islámský konzervativec Sajjid šahábuddín, který odpověděl „otevřeným dopisem“ s nadpisem „Toto jste udělal po zralé satanské úvaze, pane Rushdie“, a vřava propukla. Nejúčinnějším způsobem, jak napadnout knihu, je démonizovat jejího autora, proměnit jej ve tvora nízkých pohnutek a podlých úmyslů. Postupně se tak rodil „Satan Rushdy“, jehož jako oběšence s rudým plandajícím jazykem a v imitaci smokingu nosili rozzuření demonstranti po světových ulicích, a stejně jako skutečný Rushdie se zrodil v indii. První tezí, z níž útok vycházel, bylo, že každý, kdo napsal knihu, jejíž název obsahoval slovo „satanský“, byl nepochybně satanský sám. Stejně jako mnoho jiných falešných tezí, kterým se v onom počínajícím informačním (či spíše Dezinformačním) věku tak dařilo, se i tato stala častým opakováním pravdou. vyslovíte-li o člověku lež jednou, mnoho lidí vám ji věřit nebude. když ji vyslovíte milionkrát, nebude už nikdo věřit jemu. S postupem času přišlo odpuštění. když si článek v India Today přečetl znovu o mnoho let později, v klidnějších dobách, uznal, že byl objektivnější, než jak zásluhou autora titulku vypadal, a vyváženější než jeho poslední věta. Ti, kdo se chtěli urazit, by se urazili tak jako tak. Ti, kdo chtěli vzplanout hněvem, by potřebnou jiskru našli i bez tohoto popudu. Největší škodu pravděpodobně časopis napáchal tím, že nerespektoval obvyklé embargo a článek otiskl devět dní před vydáním knihy, tedy v době, kdy do indie ještě nedorazil jediný výtisk. Tím dostali šahábuddín a jeho spojenec, další opoziční poslanec churšíd Alam chán, volnou ruku. Mohli o knize prohlásit, co se jim zachtělo, a protože nebylo možné si ji přečíst, nešlo ji ani hájit. Jeden z těch, kteří četli signální výtisk, novinář a spisovatel chušvant Singh, vyzval v Illustrated Weekly of India k zákazu knihy, aby se zabránilo nepokojům. Stal se tak prvním členem skupinky světových autorů, kteří se připojili k cenzorské lobby. Singh dále tvrdil, že se s ním zástupci
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174919
Penguin Books (pod něž spadalo nakladatelství viking) o knize radili a že autora i nakladatele před důsledky jejího vydání varoval. Autor si však žádného takového varování nebyl vědom. Pokud ho někdy Singh vyřkl, nebylo mu nikdy sděleno. Útok na jeho charakter se bohužel neomezoval pouze na kritiky z řad muslimů. v nedávno založených britských novinách The Independent citoval Mark Lawson jeho nejmenovaného vrstevníka z cambridge, který ho označil za „nadutého“ a coby absolvent veřejné střední školy údajně cítil, „jak jsme si byli vlivem odlišného typu vzdělání vzájemně cizí“. Nešťastná léta v Rugby tak byla kýmsi nejmenovaným postavena proti němu. Jiný „blízký přítel“, rovněž skrytý pod rouškou anonymity, „chápal“, proč se může jevit jako „nevrlý a arogantní“. A výčet vlastností pokračoval: Je „schizofrenik“, „naprostý cvok“, ba dokonce opravuje lidi, když jeho jméno špatně vysloví! vůbec nejhorší pak bylo, že jednou naskočil do taxíku, který si pan Lawson objednal, a novináře nechal stát na chodníku. Byly to hloupé a malicherné útoky a v jiných novinách jich bylo ještě víc. „Jeho blízcí přátelé často přiznávají, že jim vlastně není sympatický,“ napsal Bryan Appleyard v Sunday Times. „Rushdie je obrovský egoista.“ (kde se vzali tihle „blízcí přátelé“, kteří dokázali mluvit o svých přátelích takovým způsobem? Bůhví, kde tahle bezejmenná individua autoři profilových článků vyšťourali.) v „obyčejném životě“ by tohle všechno dokázalo člověka ranit, ale příliš by na tom nezáleželo. ve velkém konfliktu, který následoval, se však ukázalo, jaké škody dokázal napáchat dojem, že není nijak zvlášť sympatickým člověkem.
Lordu Byronovi se velmi nelíbila díla dvorního básníka Roberta Southeyho a jedovatě na ně útočil v tisku. Southey odpověděl, že Byron je příslušníkem „satanské školy“ psaní a jeho poezie není ničím jiným než „satanskými verši“.
Britské vydání Satanských veršů bylo uvedeno na trh v pondělí 26. září 1988. Při pohledu zpátky pociťoval v souvislosti s tímto okamžikem, kdy byly problémy dosud v nedohlednu, hlubokou nostalgii. Na krátký čas bylo onoho podzimu vydání Satanských veršů literární událostí, o níž se diskutovalo jazykem světa knih. Byl román dobrý? Byl, jak prohlašovala victoria glendinningová v Times, „lepší než Děti půlnoci, protože se drží více zpátky, dá-li se něco takového říct o textu valícím se jako Niagarské vodopády“, nebo, jak napsala Angela carterová
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174919