Staré purkrabství na Vyšehradě. Českému království se má dařit dobře, pokud na Vyšehradě bude zrát víno. Proto zde nedávno byla založena vinice – a skutečně daří se nám jako nikdy před tím!
však ležela na křižovatce obchodních cest a také na pravěké dálnici, které se říká Vltava. Vyrostla díky lepším kontaktům s Evropou, a tak na sebe strhla ústřední postavení. Kdo chce pohledět do tváře té doby, ať v pražském lapidáriu pozoruje kouřimské lvy nebo v šeru kostela sv. Vavřince na Vyšehradě přemítá o Slunci otevírajícím na jaře zemi. Spojíme-li kněžiště pražských románských kostelíků, jako je bazilika sv. Víta a rotundy sv. Longina a sv. Kříže, získáme letní slunovratovou linii odkazující k dřívějším astronomicky orientovaným „pohanským“ svatyním. Zimní slunovratová linie propojuje románské kostelíky v Chabrech, Bohnicích, Šárce, Dolní Liboci a Řepích. Kostely samotné jsou přitom orientovány „křesťansky“, tj. od východu na západ (abychom sestupujíce do kostela na jitřní mši nechávali temnoty za sebou). Jistě, můžeme zde mluvit o prolínání pohanského a křesťanského, ale jedná se mi
PRAHA A JEJÍ GENIUS LOCI
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174918
o něco jiného – v Praze jsou hvězdy blízko. Další skryté kouzlo Prahy je kosmický rozměr její bytosti, který se připomíná v orloji, Johannu Keplerovi, Giordanu Brunovi (který chodil po Pražském hradě a říkal, že hvězdy jsou moudřejší než lidé) a Tycho Brahem, ve freskách ve Valdštejnském paláci, umístění Karlova mostu a v astrologických pověstech. Tento kosmický rozměr dnes vnímáme příliš romanticky a psychedelicky. Pravěká a středověká koncepce geometrického plánu krajiny navázaného na nebeská tělesa znamenala nejspíš něco jiného – pokus přenést kosmický řád na zemi. A řád – to znamenalo nezabíjet se ve zbytečných bojích a nemuset pozorovat své děti, jak na sklonku zimy, když se Slunce opozdí, umírají hlady. Románská a gotická Praha: Všechny románské stavby a mnoho gotických míst má zvláštní druh paměti, která se ještě nespoléhá na písmena zapsaná v knihách. Jsou nabité dějem, zatímco pozdější renesanční a barokní stavby krásou, dekorací a informacemi. Tehdy Praha srůstá do čtyř historických měst – Starého a Nového města, Malé Strany a pozdních Hradčan s Hradem. Kostely té doby jsou částečně zšeřelými „jeskynními“ svatyněmi, kde je člověk sám a sestupuje do svého vnitřního prostoru k individuální spáse. V baroku bude v dobře osvětleném kostele plném zástupů vycházet ven ze sebe a směřovat ke spáse celé komunity. Snadno bych mohl sklouznout k vyprávění o tom, jak gotika v sobě kombinuje lidský rozměr těla a kosmos stvořeného vesmíru, ale já teď nemyslím na strach. Na mor a občanskou válku, na očekávání konce dnů a na husitský pokus tento konec uspíšit. Chodil jsem Prahou s mnoha lidmi. Neustále mi říkali, jak je krásná a báječná, ale já jsem v duchu křičel: „To přeci není pravda, vy vidíte krásu staveb, ale já cítím strach z té doby. To čím na vás působí je hloupé estétství, ale tady přeci zázrak klepe na dveře hrůzy. Nesnižujte ji řečmi o kráse! Je mnohem víc a až ucítíte to všechno smysluplné a ještě častěji zbytečné utrpení, války, pogromy a škodolibou malost, budete chtít skočit z Karlova mostu do světcova náručí, Jane z Nepomuku.“
96
PROHLÉDNI SI TU ZEMI
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174918
Kostel Stětí svatého Jana Křtitele v Chabrech. Jedna z nejkrásnějších pražských vrstev se týká románských kostelíků. Kromě památek v centru Prahy se jedná hlavně o Chabry, Prosek, Kyje a Kopaninu a ze vzdálenějších míst o Holubice, Budeč, sv. Kiliána u Davle a Starou Boleslav. Je třeba je vidět všechny.
Nemohu si odpustit obraz, který jsem nikdy neviděl – pražskou lůzu táhnoucí navečer roku 1420 k městu osvětlenému planoucí katedrálou Zbraslavského kláštera. Byla veliká a krásná jako katedrála sv. Víta. Chodím po památkách a často jezdím do Terezína: vím, že kultura je nejenom klidné štěstí po práci, ale také – a snad hlavně – pokus, jak duševně přežít ve světě plném zmaru a násilí. Barokní Praha: Renesance trvala v Praze jen krátkou dobu (cca 1540–1610) a nezanechala mnoho velkých stavebních stop. Středověk žil v cyklickém čase a v opakování věcí. Novověk je expanze do neznámých říší světa i ducha. Objevujeme Austrálii i matematiku. V renesanci jsou položeny základy něčeho velice moderního, ale také možná samozáhubného – expandující spotřební
PRAHA A JEJÍ GENIUS LOCI
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174918