vuje se v podobě smyslového vyzařování ideje. Umění samo prochází třemi etapami. V první, symbolické, která zahrnuje všechnu uměleckou tvorbu před antickým Řeckem, duch teprve hledá svůj pravý umělecký výraz, a umění proto nedosahuje jednoty obsahu a formy. Ve svém klasickém stadiu nachází umění v Řecku tuto jednotu „v zobrazení substanciální individuality pro smyslový názor“.37 Konečně v romantickém stadiu, zahrnujícím éru křesťanství, dochází opět k odtržení obsahu od formy, protože umění tu „poukazuje již na vyšší formu vědomí, než je ta, kterou dovede dávat umění“.38 — Vidíme, že v Hegelově pojetí vrcholné historické údobí epiky je zároveň vrcholným údobím umění vůbec. Jak pasáž o klasičnosti, tak předtím rozbor ideje uměleckého krásna ukazují, že tato historická shoda není něčím náhodným a vedlejším, že Hegelovo pojetí umění lze charakterizovat jako epické. To, co Hegel pokládal za konec éry umění, bylo spíše koncem určitého typu umění, s nímž se Hegel ztotožnil, a dovršením pojetí nového. Podle Patočky v devatenáctém století „literatura opouští původně epickou půdu, půdu světa, a staví se na půdu docela jiného smyslu, ne takového, který je předem dán, nýbrž toho, který musíme sami vytvořit nebo spoluvytvořit svobodným rozhodnutím“.39 — Nepotvrzuje však toto tvrzení právě Hegelův názor, že doba, která umožňovala vznik děl ryzí epiky, dávno minula? Jaké je konkrétně Hegelovo pojetí klasické formy umění, že nás opravňuje nazývat ho epickým, a jak se liší toto nevědomé epické Hegelovo pojetí umění vůbec od jeho vědomého pojetí epiky a jakým způsobem ono neuvědomované pojetí toto vědomé podmiňuje? G. W. F. Hegel: Estetika I (přel. J. Patočka), Praha, Odeon 1966, str. 239. 38 Tamtéž, str. 325. 39 J. Patočka: Epičnost a dramatičnost, epos a drama, in Divadlo 17, 1966, č. 10, prosinec, str. 5. 37
(99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174848
„Neboť nitrem klasické krásy je svobodný, samostatný význam, tj. nikoli význam něčeho, nýbrž to, co znamená sebe samo a tím také samo sebe vykládá. To je duchovno, které se vůbec činí předmětem sebe sama. V této předmětnosti sebe sama má potom formu vnějškovosti, která, jsouc identická se svým nitrem, je tím sama též bezprostředně svým vlastním významem, a vědouc sebe samu, ukazuje sebe.“40 Problematiku této samostatnosti, tohoto vnitřně jednotného substanciálního spočívání na sobě samém rozvinul autor už před pasáží o klasičnosti jakožto základní problematiku ideje uměleckého krásna neboli ideálu (tak zní titul prvního dílu). Z ní zde vyvozuje: „...na obecném stavu světa budeme požadovat, aby se objevil ve formě samostatnosti, má-li na sebe pojmout podobu ideálu.“41 Pro Hegela je přitom samozřejmostí, že to, co je tu zobrazováno, jsou lidské postavy, „poněvadž jedině lidský zevnějšek je schopen zjevovat duchovno smyslovým způsobem“.42 Má-li pak zvláštní individualita setrvat v nerozlučném souzvuku s tím, co je substanciální, nesmí mít okolní svět žádnou podstatnou objektivitu nezávislou na tom, co je subjektivní a individuální. Na straně 165—167 prvního dílu pak Hegel hovoří o tomtéž, co v druhém dílu rozvádí v pasáži věnované nikoliv už umění vůbec, ale pouze epice, když určuje historické podmínky umožňující vznik skutečné epiky. O této ryzí epice píše: „...pravé poetično je však konkrétní duchovno v individuální podobě, a protože předmětem eposu je to, co jest, je mu přiřčeno jako předmět odehrávající se jednání, které musí být názorně předvedeno v celé šířce poměrů a okolností, které je provázejí, a jako bohatá událost musí být v souvislosti s vnitřně totálním světem určitého národa a jisté doby.“43 Načež následuje výrok (který jsme ocitovali 40 G.
W. F. Hegel: Estetika I (pozn. č. 37), str. 319. Tamtéž, str. 164. 42 Tamtéž, str. 323. 43 G. W. F. Hegel: Estetika II (pozn. č. 36), str. 257. 41
(100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174848
úvodem jakožto Hegelovo pojetí epičnosti) o tom, že obsahem a formou epiky je veškerý světový názor a objektivita určitého národního ducha. Epičnost Hegelova pojetí umění tedy vyplývá z toho, že pro Hegela je umění vyjádřením ducha, tj. něčeho předem daného a jsoucího nezávisle na umění. Protože umění je takovým projevem ducha, který je přístupný smyslům, znamená to dále, že i když Hegel nechápe umění jako pouhý odraz skutečnosti, přesto danost zobrazovaného smyslu se mu promítá i do danosti vnějškové, látkové: „Proti tomuto nejasnému hledání [v předchozí etapě umění symbolického] musí být klasickému umělci obsah již připraven hotový, dán, takže je ve svém podstatném jádře pro fantazii vnitřně určen již jako jistý, jako víra, lidové nazírání nebo jako událost, která se odehrála a udržovala se pověstí a tradicí.“44 — Jak se to srovnává? V celém předchozím textu znovu a znovu opakujeme, že umění je pravým opakem danosti, a nyní se k této danosti vracíme, ne sice jakožto k něčemu, co je umění vlastní (jak to činí Hegel), ale přece jakožto k něčemu, co je v něm možné: jakožto k určujícímu rysu jednoho ze základních literárních druhů. V dobách Homérových umělecké dílo neexistovalo. Odhlédneme-li však od problematiky mýtu a vyjdeme-li z dnešního zplošťujícího hlediska, pak lze tvrdit, že tehdy bylo umělecké dílo chápáno nejen jako zjevování smyslu předem daného, ale také obraz, kterým je smysl zjevován, byl chápán doslova jako referování o událostech, majících svou samostatnou existenci mimo tento obraz a před ním. Hegel ovšem už dobře ví, že umělecké dílo je výtvorem umělcovy fantazie. Přesto však i on vychází z danosti smyslu, který dílo dodatečně zobrazuje, z čehož dále vyplývá, že autorova tvůrčí činnost spočívá v pouhém očišťování dané jevové skutečnosti, v odstraňování momentů, které narušují vyjevování onoho daného smyslu. Pro nás ve 44
G. W. F. Hegel: Estetika I (pozn. č. 37), str. 326.
(101)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174848