„No to se podívejme, koho nám sem vítr zavál,“ poznamenala a usmála se. Její bílé zuby zazářily proti zlatavé kůži. Santiagová byla krásná žena. Měla postavu baletky a dlouhé husté vlasy barvy kávy, které zvýrazňovalo několik rudých pramínků. Při práci si je vždycky sčesala z obličeje do profesionálního drdolu. Jejím inteligentním zeleným očím nic neuniklo. „Hotovo?“ „Přesně tak.“ „Našla jste něco?“ „Pár otisků prstů, ale bůhví, komu patří. Vložíme je do systému automatické identifikace a uvidíme, jestli se objeví nějaká shoda. Brinkman odnesl pár osobních věcí, nějaké dokumenty, počítač, odpadky a telefonní záznamník. Podle mě máme všechno, co budeme potřebovat. Už si to tu můžete prohlédnout. Jenom mi tu nedělejte nepořádek, dokud sběr stop oficiálně neukončí Washingtonová.“ Santiagová mu znovu věnovala svůj okouzlující úsměv. Po celém bytě byl rozsypaný prach na snímání otisků, několik zásuvek ve skříních bylo otevřených dokořán. Kromě nepořádku, který s sebou nese sbírání stop, byl ale byt jako ze škatulky. Čistý. Uklizený. „Přijel jsem pro tu fenku.“ „Aha, a ona to ví? Třeba se jí to nebude líbit.“ „Ale, ale, kam vy na to jen chodíte?“ Šibalsky na něj mrkla. „To byste chtěl vědět, co?“ Nohou zaklapla víko kufříku a kývla hlavou směrem ke kuchyni. „Pes je támhle. Chtěla jsem ho vnutit Brinkmanovi, ale poslal mě někam. Zvířata asi nemá zrovna v lásce.“ „Už odešel?“ „Ano. Asi před čtvrthodinou. Prý na vás počká na stanici. Pak můžete jet společně do Baton Rouge prohlédnout si na kolejích pokoj té zavražděné dívky.“ Montoya nereagoval. Nedokázal si představit, že stráví s Brinkmanem tolik hodin v jednom autě. Dnes ale podle všeho neměl na výběr. Co se dá dělat, nějak to s tím otravným detektivem přežije, nemohl se však dočkat, až se do služby vrátí Bentz. Rick Bentz byl jeho parťák, a i když si ho Montoya neustále 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174833
dobíral, že je na něj moc starý, všeználka Brinkmana hravě strčil do kapsy. Santiagová prošla kuchyní do komory, kde vedle sušičky na prádlo stály misky na psí žrádlo a vodu. Pod skříňkou s výklopným žehlicím prknem stála velká přepravní bedna. Skrz mříže bedny soustředěně pozoroval ruch kolem sebe hnědý labrador. „Už se nemůže dočkat,“ poznamenala Santiagová. „To věřím,“ souhlasil Montoya a sklonil se k bedně. „Tak co, holka, jak se máš?“ zeptal se a labrador krátce štěkl. „Asi by potřebovala vyvenčit.“ Otevřel dvířka a pes vystřelil ven, tam se začal motat a zuřivě kroutit ocasem. Převrhl misku s vodou a rychle s vyplazeným jazykem oddychoval, jako by k sobě chtěl přilákat pozornost. „Ještě že jsem už tuhle místnost prohledala,“ zamumlala Santiagová. „Já myslel, že jste tu už skončila.“ „To jo, ale člověk nikdy neví, co po něm Washingtonová bude ještě chtít. Radši ji…,“ ukázala na fenku, „… vezměte ven. Ale až za dům, ne na dvorek.“ „Jasně, chápu,“ souhlasil Montoya. Když na něj vzápětí Hershey začala nadšeně skákat, řekl: „Hej, hej, klídek!“ Natáhl se pro vodítko na věšáku na zdi a připnul ho rozdováděnému psovi k obojku. „Už stačí!“ přikázal, ale fenka jen nadšeně chňapla po vodítku, přičemž málem kousla sama sebe. „Radši ji odtud odvezu.“ „Dobrý nápad,“ řekla Santiagová a posměšně pokývala hlavou. „Dokonce skvělý nápad, detektive. A jen tak pro zajímavost, psovi nemůžete přikázat ‚klídek‘ nebo ‚už stačí‘. Radši byste měl zkusit ‚sedni‘ nebo ‚zůstaň‘. Však to znáte, to jsou základní příkazy z příručky Štěňátka pro začátečníky.“ „Opravdu vtipné.“ „Viďte?“ „Dneska jste nějaká rozverná. Spala jste v noci dobře?“ „Když se to vezme kolem a kolem, asi ano,“ odpověděla a v očích jí zajiskřilo. „Ale ne tak, jak si myslíte. Vyrazila jsem si s kamarádkou do města. Tančily jsme, domů jsem se vrátila až kolem jedné ráno. Ale nebojte, ve vší počestnosti. Jen jsme se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174833
trochu pobavily.“ Znovu se jí po rtech rozlil ten úsměv. „Přestaňte myslet jen na sprosťárny, detektive. Nebuďte takový.“ Vyšli ven, a když se fenka kousek od domu vymočila, strčil ji Montoya s obtížemi na zadní sedadlo svého auta. „Radši nechte pootevřené okénko.“ „Jo, to přesně jsem měl v plánu,“ zamumlal, když otevíral dveře u řidiče. Nastartoval a pootevřel okénka na několik centimetrů. Parkoval sice ve stínu, i tak ale bylo v autě nesnesitelné horko. Vystoupil a opřel se bokem o nárazník. „Našla jste uvnitř něco zajímavého?“ zeptal se a ukázal hlavou směrem k Giermanovu bytu. „Ani ne. Sám jste to viděl. Žádné známky po vloupání ani zápasu.“ „A jeho auto pořád pohřešujeme,“ spíš konstatoval, než by se ptal. Garáž u domu byla prázdná, jak si osobně ověřil. „Přesně tak.“ „A co jeho osobní věci? Oblečení? Šperky?“ „Všechno vypadá neporušeně. Vlastně byl ten byt… Jak bych to řekla…? Stylový. Nebo vkusný. Víte, párkrát jsem slyšela tu Giermanovu show v rádiu a představovala jsem si toho chlapa jako nějaké úchylné čuně. Ty jeho řeči daleko přesahovaly všechny meze. Byl to rasista, homofob, misogyn a patřil mezi členy Národní střelecké asociace. Ale podle toho, co jsem tu viděla, jsem se v něm asi spletla. Tedy kromě těch zbraní.“ „Takže můžeme vyloučit homosexuály a přistěhovalce?“ zeptal se žertem, Santiagová se však ani neusmála. „Měl spoustu nepřátel.“ „Jo, to mi říká každý.“ „Rád lidi provokoval. Přilíval olej do ohně, jestli mi rozumíte.“ Zamračila se. „Třeba to ale dělal jen pro svoji show a pro zvýšení poslechovosti. Pro peníze.“ „Možná to zjistíme.“ „Pro Giermana to už bude příliš pozdě. Poslyšte, nemám za vás toho psa odvézt já?“ nabídla se. „Děkuji, já to zvládnu.“ „Ach…“ Santiagová se na chvilku zatvářila zmateně, pak ale pozdvihla bradu a zadívala se Montoyovi přímo do očí. Pomalu 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174833