Janusz Głowacki
������������������������������������ 9 8
„Bílé, nebo červené víno?“ „To je jedno, je to pro slepého,“ odpověděl Džerzy. J. B. se ten vtip tak zalíbil, že se smál, ještě když objed nával chablis, ročník 1974. „Poslouchej. Chceme tě letos na předávání cen Akademie udělat jedním z překvapení, prostě budeš předávat ceny ve dvou kategoriích. Nejlepší původní scénář a nejlepší adap tace. Ty, v L. A. téměř neznámý spisovatel z východního po břeží. Jsi rád, ty hajzle?… Vyrazilo ti to dech, co?“ „Jenom na chvilku. Musím se napít.“ „Ha, ha! Budou se na tebe, ty šmejde, dívat miliony lidí na světě. Neposereš se z toho strachy?“ „Teď, nebo potom? Budu si muset něco napsat?“ „Co to meleš, člověče? To píšou lepší spisovatelé, než jsi ty. Všechno už je dávno napsané. Musíš přečíst pár slov z obrazovky, umíš číst, ne? Nežertuju, polovina těch posraných hvězd jsou negramotní kokoti. Proto mají pro blém naučit se dialogy… Nosíš brýle pořád, nebo jen na čtení?“ „Na čtení.“ „Tak to nebude problém. Musíš přečíst jednu větu, no a společně vyjmenovat nominované. Řekni: Na počátku bylo slovo.“ „Na počátku bylo slovo.“ „Ujde to. Tys byl v Auschwitzu?“ „Ne.“ „Tak co to je?“ ukazuje na řadu čísel na Džerzyho před loktí. „To je jenom heslo ke kufru, trochu se mi to plete. Ztrá cím paměť.“ „Řekni: slovo.“ „Slovo.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174769
Good Night, Džerzy
���������������������������������������� 9 9
„Slovo.“ Poslouchej, Džerzy, miluju tvůj přízvuk. Ale jde o to, aby tě pochopilo šest set milionů lidí. OK, ser na to, tři sta milionů, blbče. Ale těch tři sta milionů to musí pochopit, o to jde. Zopakuj to: slovo.“ „Slovo.“ „Ne,“ zakroutil hlavou J. B. „Slovo, mother fucker. Slovo!“ J. B. je trochu znechucený. „OK, zapracuju na tobě přímo na místě. Ale jestli upustíš sošku, tak ti osobně utrhnu koule. Nejdřív bude znělka. Znáš znělku? Každý debil ji zná.“ Začíná si broukat. Ale místo znělky je slyšet vzdálené bití zvonů.
Krajina s bijícími zvony (retro 3) Matka Boží s Jezulátkem na rukou. Vedle Kristus na kříži, o kousek dál se na vybílené zdi skví pestrobarevný obraz s motivem sejmutí z kříže. Všichni svatí, dokonce i zoufající Marie Magdaléna, se dívají s nechutí na širokou postel, kte rá je ve venkovské světnici nejdůležitějším kusem nábytku. Důležitějším než objemná skříň, která se nedovírá, protože je zaplněná lodžskými cennostmi: šaty, kožichy a obleky. Dů ležitějším než velký bílý stůl plný talířů a knih nebo několik židlí stlučených ze dřeva a široká sukovitá lavice. Protože v posteli se svíjejí a sténají, propleteni v erotic kém objetí, Džerzyho otec a matka, ledabyle přikrytí peřinou, a vůbec si nevšímají kokrhání kohoutů, svátečního nedělního slunce nahlížejícího dovnitř oknem nebo nedalekého hlasu zvonů, který lidem připomíná jejich náboženské povinnosti. Úplně jako kdyby nebyla válka, okupace, jako kdyby po zemi nechodil Adolf Hitler a v kuchyni za zdí se netísnili Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174769
Janusz Głowacki
���������������������������������� 1 0 0
domácí, kteří je ukrývají, a se zíváním se nechystali na mši. Rodiče se snaží navzájem utišit, zacpávají si ústa, aby náho dou nevzbudili syna spícího v nohách postele. Sténají a šep tem se ujišťují, že je unavený, jako každé dítě, a že určitě spí. Chlapec ale vůbec nespí. Má otevřené oči a poslouchá milostné zvuky. Zvedá hlavu. Vidí otevřené tělo matky, její obrovská prsa, roztažené nohy, mezi které hlučně a stále čas těji dopadá zadek otce, aby nakonec se sténáním znehybněl. Něco zabublalo a pak už bylo ticho, které přerušovalo pouze bučení dobytka a bití zvonů. Chlapec si otírá slzy stékající po rozpálených tvářích. Chvilku počká, než unavení rodiče usnou, pak si potichouč ku oblékne šaty do města, několikery trenýrky, které mají být dodatečnou výzbrojí pro případ kontroly, a odchází z domu, bouchne se o oj dřevěného vozu, stejného, kte rý viděl jet u Central Parku, a klopýtá o slepice čekající na zrní. Zastavuje se teprve u plotu a dívá se na cestu. Písčitou a kamenitou. Pozoruje žlutého toulavého psa, který se po ní vleče se zoufale svěšeným čumákem. Po obou stranách se dobré dva kilometry táhnou malé domky. Podobají se tomu, z něhož právě odešel, ale zároveň se mu nepodobají, protože některé jsou částečně zděné a všechny spokojeně spí, neboť neukrývají Židy. Dál už je jen řídký žitný lán a pole brambor, oranice zakončená lesem a řekou, a někde z velké dálky je slyšet vlak. Když ho viděl pes přivázaný na řetězu a dřímající před boudou, zamával líně ocasem, sklopil čumák a asi usnul. Chlapec na plotě spíš visí, než se o něj opírá. Plot předsta vuje konec jeho území, chodit za něj není bezpečné, i když venkované jsou většinou poslušní příkazům faráře a nemusí mu nutně něco udělat, a dokonce se bojí i udávat Němcům, protože by ho stejně nahlásili příliš pozdě, když už o něm dávno věděli. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174769