za právě zrozenou republiku a jejího presidenta, to nikde v pozemských análech nemohlo být zachyceno. Ve škole jsme v oněch válečných letech měly také hlaholit „Zachovej nám, Hospodine“, když jsme byly při různých slavnostech, ať císařových narozeninách, ať oslavách utrpěných vítězství c. k. armády, nahnány, všechny ročníky, do prostorné kreslírny, náležitě vyzdobené a opatřené harmoniem. Po slavnostním projevu ředitelově – zdá se, že projevy jsou staré jak svět a věčné jak juchtové boty – došlo na hymnu; mlčely jsme jako zařezané, aniž jsme se nějak předtím domluvily. Ozvalo se jen pár tenkých hlásků několika šprtů ke zvukům harmonia, za nímž se potila naše učitelka zpěvu Božena Hanková. Ředitel měšťanky, starý učitelský byrokrat, jediný černožlutý patriot ve škole, nás ovšem potom sjel. Příště se tedy hlaholilo: „Zachovej nám hospodyně“ – to fortissimo – a pak, pod pláštíkem původního textu zpívaného šprty, ztlumené piano: „plnou mísu knedlíků, ať jsou hodně omaštěné, ať nám lezou do krku.“ A závěr, zase fortissimo: „Říš rakouská se pomine, sláva vlasti, trádyadá.“ Kde jsme ten text sebraly, bůh ví, bylo to ve vzduchu. A bylo to velezrádné. Ale říďa slyšel mohutnou mnohohlasnou melodii, nevnímaje text. Byl nahluchlý. Božena Hanková a ostatní kantoři, nejsouce nahluchlí, se uculovali. V příští hodině zpěvu nás Hanková naučila srbochorvatskou či slovinskou písničku, kterou sluchem pochytila na poslední dovolené na území bývalé Jugoslávie. Ani ona si nebyla jista přesností textu, ale podtext byl jasný, a z onomatopoické třetí řádky veršíků jsme měly legraci. Zpívaly jsme, až se okna třásla: „Zajčky so skakali so lovca zakopali skovik-skovik-skovik-skovik saj lovca več nebo
Sova je ujkala je gor na trngi stala skovik-skovik-skovik-skovik saj lovca več nebo“
a chtělo se nám skákat jako zajíčkům v písni, protože lovce zakopali.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174719
Spolužačky z lycea (zleva nahoře) Anka Strnadová, Marta Voleská, Minda Kučerová, (zleva dole) Heda Kaufmannová, Boža Kukelková (?), červen 1919
Zachovej nám, hospodyně… Jenže hospodyně to měly těžké. Co měly zachovat, když nebylo z čeho. Všechny potraviny na příděl, na lístky. Chleba mizerný, kukuřičný; při špatné organizaci zásobování vždycky dlouhá fronta před pekařstvím nebo prodejnou Odkolkových mlýnů. Doma jsme to zpočátku neměli zlé, díky tátově prozíravosti a maminčině hospodyňskému umění. Ve spíži stál celý pytel mouky a nějaký ten puclák s přepuštěným sádlem, krabice cukru a všelicos jiného, co táta ještě na začátku války opatřil. Jezdíval, jako před válkou, často služebně po českém venkově revidovat okresní inspektoráty úrazovky. Protože se zajímal o starožitné sklo a porcelán, občas si z takové cesty přivezl skleničku, džbánek s cínovým víkem, malovaný talíř. Našel to většinou někde zastrčené a zaprášené v selských usedlostech, kde revidoval 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174719
uzavřenou pojistku. Majitel to prodal za babku, co s tím střepem, jen si to vemte. Ale teď mi, táto, řekni, jak jsi vůbec přišel na nápad sbírat, kde se v tobě, byvším venkovském chudém klukovi, vzal sběratelský zájem a nakonec i slušná znalost věci. Vidíš, zase jsem se tě tenkrát nezeptala. Jen jsem s potěšením postávala před tvou zasklenou skříní, otevírala ji a čichala takový zvláštní nedefinovatelný pach uzavřených starých předmětů, otírala je z prachu; a když jsi přivezl nový úlovek, stáli jsme tam všichni a hádali se, kam jej postavit. Něco málo jsme od tebe také pochytili o rozdílech v technice a stylech, ale toto školení netrvalo dlouho, nic z něho už nevím. Skleničky se totiž ve válce zase rozkutálely po českém venkově. Sedláci náramně zpejchli, jak potraviny stoupaly v ceně, a nakonec vůbec nebrali peníze, měli jich jak šlupek – „leda takhle ještě perský koberec pod krávu,“ vyjádřil se jeden z těch, o nichž pěje Smetana: „Kdo je ten člověk, zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!“1 Náš živitel v selských statcích byl tedy občas ochoten se spokojit se starožitností, najednou znal její cenu, najednou to nebyl střep, i dal za ni sem tam pytlík mouky, kousek špeku, pár vajíček. Jen bylo třeba s nabytým proviantem vykličkovat před nádražní kontrolou, což se vždy nepodařilo. Naše budějovická sestřenice Marta dostávala od sedláka produkty jeho hospodářství za to, že učila jeho početné dcery tancovat. Dcery byly vesměs pohybová trdla, takže se Marta nadřela až dost. Hlad jsme tedy neměli díky starožitným skleničkám. Ovšem velké trachtace také nebyly. V maminčině receptáři čtu nezvyklé předpisy: Bramborové vdolky z ječné mouky. Buchta z kukuřičné mouky. Dort z bramborové mouky. Pudink z kukuřičné mouky (což by dnes už nezvyklé nebylo, s patřičnými přísadami, jež tehdy nebyly). Bramborové řízky. Mrkvový dort. Válečný koláč s marmeládou. A vrchol kulinářských požitků z Hejnic: Kriegsbrot Torte2. 1 [Úryvek pochází z knihy Karla Čapka Továrna na absolutno (1922), kde je uveden jako „stará česká píseň“.] 2 [dort z válečného chleba (z němčiny)]
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174719