smísili se s vetřelci; jest jich tu, dnes vesměs španělsky mluvících, sotva dvě – tři sta roztroušeno na ploše velikosti asi jedné osminy Království českého. Spíše udrželi se tu polokočovní Guamos a Yaruros, které obojí odpoledne téhož dne naší plavby uzřel jsem snad společně, jak moji průvodčí tvrdili, neb jen příslušníky jednoho z těchto kmenů, sbírající vejce gaviot na pobřežních písčinách. Bylo jich asi dvacet, mužů, žen i dětí, kromě psů, které s sebou všude vodí. Špínu bylo na nich zdaleka viděti. Muži měli kolem opasku jen malý proužek lýčí, kdežto dívky a ženy nosily „guayuca“, pokud kukátkem jsem dobře viděl, pouze z látky bavlněné. Dívky kmenů na pravém břehu Orinoka, hlavně ve vnitrozemí Guayany, zhotovují si tyto zástěrky ze sklenných perel ve vzorcích velmi vkusných. Obrátil jsem plachtu a zaměřil k nim, leč narazil jsem na písčinu a na mé volání místo bych je k nám přilákal, zaplašil jsem je na zem. Měli asi špatné zkušenosti ve styku s chátrou venezuelskou, za obchodem tudy se plavící. Abychom využitkovali větru, nedovolil jsem v poledne přistáti; naším obědem tenkráte byl jen „el queso“ (tvarohovitý sýr), papelon a domorodý chléb casabe. Sotva jsem něco pojedl, hlásily se bolesti a svíjení jako při kolice – stará má nemoc, a jen silná dávka éteru, později dvě dávky prášků dowerských (Ipecacuanha s opiem) zjednaly mně úlevu. Později léčil jsem záchvaty červenky odvarem listí divoké guayaby. Bíle, šípkovitě kvetoucí keř to, jehož veliké množství viděl jsem po obou březích již od Caicary
98
V dálavách světů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174713
a jenž byl skutečnou ozdobou těchto, zvláště v letním období květenou chudých břehů. Kvečeru již plavala kolem nás velká želva rodu Hydraspis, kterou šťastnou ranou z pušky omráčiv, mohl jsem přispěním druhů dodatečně harpunou vyloviti, a tak opatřiti výbornou večeři. Bylo již po páté hodině, když nedaleko vtoku řeky Cabullare utkali jsme se s celou silou pověstného proudu El recoston del Cabullare. Naštěstí vítr po celý den zachoval svou prvotní sílu, takže dosti lehce drali jsme se kupředu. Jinak bývali bychom odsouzeni přistáti u břehu a vyčkati větru, aneb soukati se lanem od stromu ke stromu, k úmorné činnosti, která od Urbany nahoru často nás v rozmrzelost přiváděla. – Již za tmy přistáli jsme k malé písčině, kterou nazval jsem „sin nombre y sin plaga“ – „bezejmenná a bez moskytů“. 18. prosince. Již v 5 hodin, ale za slabého větříku vypluli jsme. Minuli jsme dopoledne ostrov Astillas. Na březích uzřel jsem něco málo nerozvitých orchidejí (Schmburgkia). Kromě jednoho tukana a několika hrdliček, dvou volavek, jednoho ledňáčka nespatřil jsem stromoví břehu ničím oživeno. Poprvé opět, co z Caicary jsem odplul, zpozoroval jsem na břehu několik zakrsalých palem. Rychlost proudu 6-6,5 stopy za vteřinu. Temperatura vody 28,6 °C. Maximální teplota vzduchu 35 °C. Minuli jsme jižní svahy velmi malebného žulového horstva Encaramady, divoce rozbité, rozházené balvany s vegetací hojnější nežli na březích. Zde byla před více než sto lety stanice misionářů, zde psal jezuita P. Gili své dílo, prvé toho druhu, v Římě
V dálavách světů
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174713
vydanou Storia dell’ Orinoco, obsahující mnoho plev, ale též mnohé dobré zrno. Jeho osmnáctiletý pobyt mezi Indiány a velká znalost řečí indiánských byly mu dobrou pomůckou. Vítr hnal nás jako pára nejrychlejší loď křižující moře. O hodině odpolední přes četné písčiny kolem „Želvího ostrova“ vpluli jsme k vesnici Urbaně, poslední skoro stanici venezuelských míšenců na Orinoku. Již celou hodinu viděli jsme tu vesnici, malebně na úpatí hory položenou, lákající hlavně mé plavce, aby spěšně přistáli. Pozoroval jsem zakotveny tři lodi a na břehu pohybující se četné postavy; vtom zarachotily vzduchem četné rány z pušek a revolverů. Výprava generála V. P. z dlouhé chvíle vítala můj příchod. Přistáli jsme. Generál V. P. byl u velmi dobré náladě. Předně, ač sotva zraku svému jsem věřil, vezl si svou kurtizánu s sebou, za druhé mocí úřadu svého „pronajal si“, kdejaká vhodná loď byla v Caicaře a zde v Urbaně, a podobným způsobem zaopatřil si osvědčené plavce a vůdce k další cestě k peřejím. Mne přivítal s vybranou zdvořilostí, slíbiv mi, že ač sice ještě dnes se čtyřmi svými loďmi dále popluje, postará se o to, by mi na rozkaz jeho (!) z hořejších ranchos byli posláni dobří lodníci. Slib, o kterém ovšem předem byl jsem přesvědčen, že není ani upřímně míněn, ani že uskutečněn bude. V Urbaně vyplatil jsem své mužstvo, naštěstí proměnil většinu soli za potřebnější mi věci a počal s najímáním lidu nového. Z nepatrné kdysi vesnice Indiánů zeměžroutů Otomaků Uruana, čili nyní Urbana, která byla za dob Humboldtovy cesty sídlem misionáře, stala se dnes
100
V dálavách světů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174713