v hrůze upustil tác. Svůj vzácný tác, který měli strážní přijmout s takovým povděkem a radostí. Podnos slétl po schodech a hrnky se tříštily. Kouřící obsah konvice vychrstl mladíkovi pod nohy. Janson to všechno sledoval jako zpomalený film. Všechno upadlo. Všechno se rozlilo. I krev. Janson přesně věděl, co musí udělat. Kdyby ho nechal, kluk by utekl a zburcoval ostatní. Bylo potřeba udělat smutnou, ale bohužel nezbytnou věc. Jiná možnost neexistovala. Jediným máchnutím na− mířil na chlapce samopal s tlumičem. Kluk na něj vyděšeně vykulil oči. Nevinné osmileté děcko, které nedostalo příležitost vybrat si v životě vlastní cestu. Žádný bojovník. Žádný vzbouřenec. Obyčejný hoch. Jakou měl vlastně zbraň? Konvici s horkým má− tovým čajem? Na tom však nezáleželo. Vojenské příručky mají pro podobné osoby speciální termín: nežádoucí civilista. Janson věděl, co musí udělat. Ale ruka se mu vzpírala. Odmítla uposlechnout jeho příkaz. Prst nechtěl stisknout spoušť. Janson stál jako opařený. Hlavou se mu honila spousta věcí, ale nebyl schopen pohybu. Časem si vypěstoval naprostý odpor k ne− zbytným obětem „standardního taktického postupu“ a teď mu to svazovalo ruce. Chlapec se od něj odvrátil a bral schody po dvou – zpátky naho− ru, do bezpečí. Jeho bezpečí pro ně však znamenalo zkázu! Jansona zavalila la− vina výčitek: dvouvteřinovým zaváháním smrtelně ohrozil akci. Kluk spustí poplach. Tím, že mu dovolil žít, Janson podepsal rozsudek smrti Peteru Novakovi, Theovi Katsarisovi i sobě. A mož− ná i dalším účastníkům mise. Udělal neomluvitelnou, neodpustitelnou a neobhajitelnou chy− bu. Kvůli ní připravil o život mnohem víc lidí než jedno dítě. Zou− fale přejížděl očima z Novaka na Katsarise. Jednoho si ohromně vážil, druhého měl rád jako svého syna. Akce skončila. Ztroskotala na nečekané překážce, a tou překážkou byl on sám. Uviděl, jak Theo prolétl kolem a zanechal stopy v krvi. Vrhl se nejkratší cestou ke schodišti a přeskakoval přitom mrtvoly i židle.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174674
Chlapec doběhl už skoro ke dveřím, když ho Katsaris skolil tichou střelou přímo do srdce. I poté, co z hlavně vyšel záblesk, zůstal Řek v pevné palebné pozici s pistolí v obou rukou. Byl to postoj člověka, který si nemůže dovolit minout cíl. Protivník sice nemohl opětovat palbu, ale samotné jeho přežití znamenalo strašlivou hrozbu. Jansonovi se zatmělo před očima. Pak znovu zaostřil a viděl, jak se z kamenných schodů řítí v kotrmelcích mrtvé dětské tělo. Dopadlo na poslední stupeň jako odhozená hadrová panenka. Když Janson přistoupil o kousek blíž, všiml si, že chlapcova hla− va leží na kovovém podnose, který předtím tak hrdě nesl. U heb− kých dětských úst se vytvořila bublina ze slin. Jansonovi bušilo srdce, pomalu a mocně. Bylo mu špatně. Ze sebe sama a z toho, co málem dovolil, i z nutného důsledku. Jaká hrůza, takhle zničit jedinou věc, na které na světě záleží. Lidský ži− vot. Žádný Derek Collins na tomto světě by ho nikdy nepochopil. Najednou si vzpomněl, proč změnil práci. Uznával, že podobným rozhodnutím se nelze vyhnout. Jen už je nechtěl sám dělat. Katsaris na něj vrhl nechápavý pohled. Proč zkoprněl? Co mu přelítlo přes nos? Jansona skoro dojalo, že se Theo tváří spíš zmateně než vyčítavě. Správně by na něj měl mít vztek, jaký k sobě cítil sám. Zlost mohla ztlumit jedině vojenská úcta k učiteli. Zůstal z ní jen nevěřícný úžas. „Musíme vypadnout,“ vyhrkl Janson. Řek ukázal ke schodišti a plánovanému východu. Jenže Janson všechny plány vymýšlel, a tak věděl, kdy je potřeba je pro dobro věci změnit. „To je teď moc riskantní. Musíme najít jinou cestu.“ Uvěří ještě Katsaris jeho úsudku? Akce bez velitele znamenala jistou cestu do pekel. Musel ukázat, že má situaci pod kontrolou. „Nejdřív musíme vyzvednout tu Američanku,“ sdělil mu. O dvě minuty později si už Katsaris hrál se zámkem dalších že− lezných dveří. Novak s Jansonem přihlíželi. Mříž se s vrznutím otevřela. Baterka osvítila rozcuchané vlasy, které kdysi byly blond. „Neubližujte mi, prosím vás,“ zafňukala žena schoulená v cele. „Neubližujte mi, prosím!“ „My vás jen vezmeme domů,“ řekl Theo a přejel po ní světlem, aby mohli posoudit její fyzický stav.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174674
Byla to Donna Heddermanová, ztracená studentka antropologie. Janson poznával její tvář. Když KOF dobyla Steenpaleis, zřejmě za− vřela do chládku i ji. Vzbouřenci si nejspíš řekli, že dva důležité zajatce bude snadnější hlídat na jednom místě. Donna Heddermanová byla statná žena se širokým nosem a ku− latými tvářemi. Trpěla značnou nadváhou a i po sedmdesáti dnech v zajetí měla ke štíhlé postavě daleko. KOF se starala, aby její vězni dostávali dobře najíst. Aspoň trochu inteligentní teroristické sku− piny na to opravdu dbají. Vycházejí z drsné kalkulace, že vězeň oslabený hladověním může podlehnout nemoci a zemřít. Tím by nad ním fanatici ztratili moc. Mrtvý vězeň by unikl popravě. Přesto si Donna Heddermanová prožila peklo. Čišelo to z její křídově bílé pleti, zacuchaných vlasů i vytřeštěných očí. Janson vi− děl její fotky v novinových článcích o únosu. Na snímcích ze šťast− nějších dob byla baculatá, rozzářená, skoro jako andílek. Zkrátka ve− selá dívka. Dlouhé týdny v zajetí to všechno odvály. KOF ji ve svém prohlášení nesmyslně označila za americkou špionku. Už vzhledem k jejím levicovým názorům něco takového nepřipadalo v úvahu. Měla prostě jen soucit s trpícími Kagamany, ale místní povstalecká organizace odsuzovala soucit jako nerevoluční postoj. Soucit osla− buje strach, a o ten šlo Kalifovi především. Následovala dlouhá pomlka. „Pro koho děláte?“ zeptala se stu− dentka rozechvělým hlasem. „Pracujeme pro pana Novaka,“ vysvětlil jí Janson a sklidil za to nedůvěřivý pohled. Magnát po chvíli přikývl. „Mluví pravdu. Jsou to naši přátelé.“ Donna Heddermanová vstala a vykročila k otevřeným dveřím. Měla oteklé kotníky, a tak nemohla pořádně chodit. Janson se tiše poradil s Katsarisem. „Jiná cesta existuje a v tuhle chvíli se mi jeví jako schůdnější. Ale musíme dát dohromady mate− riál. Oba u sebe máme kousek semtexu. Budeme ho potřebovat.“ Do jejich výzbroje patřil bochánek plastické trhaviny s roznětkou, stan− dardní výbava pro zvláštní operace v neznámém prostředí. Řek si ho pozorně změřil a pak přikývl. Jansonův přesvědčivý tón ho uklidnil. Velitel svou práci nezapomněl. A pokud snad ano, šlo jen o chvilkový výpadek. Byl to pořád ten starý dobrý Janson. „Petrolejky.“ Američan na ně ukázal. „Než tady zavedli elektři− nu, byl to hlavní zdroj světla. Guvernérova pevnost musela mít ve
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174674