i oni chtějí žít. Naše životy se navzájem dotýkají v tolika různých průnicích, které se nedají postihnout zákonem nebo předpisem, že se s nimi potřebuji domluvit a potřebuji jejich toleranci stejně jako oni mou. Můj byt je můj hrad, ale mé město, to je kompromis. V 19. století se města přelila přes hradby. Nové čtvrtě – jako třeba pražský Žižkov – byly zakládány jako skutečná města s kostely, náměstími a radnicemi. Koncem 19. století však začala stavba vilových čtvrtí a později domkových suburbií. Celé čtvrtě se staly mašinou na bydlení a spaní a ztratily ráz města. Město je totiž jako velký člověk, čteme v renesanční literatuře, a jako člověk má vyvážené proporce, tak i ve městě má být hlava neboli radnice nedaleko žaludku neboli trhu. Město není jen prostor k bydlení, ale hlavně k žití. Nenaplňuje jenom žaludek, ale také ducha nebo dokonce duši. V moderním městě se již nechodí pěšky, ale jezdí veřejnou dopravou. Města se mohou rozšiřovat, ztrácejí lidský rozměr daný pěší dostupností. V Americe to je ještě horší, protože laciné automobily umožňují růst obrovských monotónních suburbií, které již nejsou městem, ale replikovanými soukromými prostory. Mluvíme-li o moderní společnosti, velmi často slyšíme slova jako od osobnění, samota uprostřed davu, anonymita, odcizení. Řada sociologických studií ukázalo to, co lidé dávno vědí. Člověk má potřebu kontaktu. Tento kontakt může mít úplně redukovanou formu – sedět na lavičce a dívat se kolem sebe, jít si koupit noviny a prohodit pár slov s prodavačem. Kontakt však není jet domů metrem a tlačit se mezi lidmi nebo sedět za volantem a reagovat na provoz. Organizovali jsme moderní prostor města tak, abychom se sobě mohli vyhnout, abychom nenaráželi na společný sociální prostor, a teď nám to schází. Výzkumy ukazují, že lavičky, odkud se dá pozorovat víc lidí a událostí, kde je víc kontaktu, jsou obsazovány rychleji než lavičky v koutech. Sedět na lavičce a dívat se kolem vypadá jako něco pasivního a skoro nespolečenského, ale po mnoha letech výzkumů víme, že právě to lidé potřebují. Tíhneme k vytváření světa sociálních vztahů, ale nejedná se přeci o nějaké velké emoce. Jedná se o to, aby nás poznal číšník v oblíbené restauraci, prodavačka rohlíků a zelinář. Abych rozeznal souseda ze stejné ulice a pozdravil jej. Člověk nemusí být s konkrétní osobou, stačí, že je s lidmi. Veřejné prostory jsou místem setkávání. Všimněte si, jak si hrají děti. Potkají se, neplánují, předem nearanžují a najednou si začnou hrát. Něčím takovým bývalo tradiční náměstí. Náhodná setkání, ale jaká možnost rozehrát hru na lásku, na vzájemnou pomoc, na úsměv! Náměstí má umožňovat náhodu.
Vnější krajiny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174505
Neděle ráno, náměstí v Litoměřicích. Moderní architektura se opět učí jak vytvořit srovnatelný sociální a estetický prostor města, jaký byl ještě před stoletím běžným standardem.
Vnější krajiny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174505
Sdělovací prostředky nás informují o pučích a volbách, ale náměstí je ještě důležitější. Co je dětem do volebních preferencí? Ony potřebují vidět, jak se lidé oblékají a chovají, co si myslí. Vůbec se nejedná o nějakou hlubokou komunikaci, právě naopak; na náměstí se musí jednat o ty nejobyčejnější věci, bez kterých není života: co se teď nosí, o čem se povídá, kdo umřel… a o dětech. Když tohle vezmete lidem tím, že náměstí ucpete automobily, tak jim berete kus života. A nezáleží přitom, jak krásné jsou okolní budovy, ale na tom, jestli se mohu potkat, zastavit a v klidu prohodit pár slov. Na náměstí sice může stát socha, ale je víceméně nepodstatná. Zato strom tam musí stát. A kde bude strom, budou i lidé. Platí ještě jedno důležité sociální pravidlo. Lidi přitahují lidi, aktivity přitahují jiné aktivity. Vezměte si příklad z vašeho domova. Děti nebudou tam, kde mají hračky, budou tam, kde jste vy, a budou se vám plést pod nohy. Něco podobného bylo pozorováno i ve městě. Lidé půjdou tam, kde jsou jiní lidé. Tento prostor však musí být klidný a musí mít čistý vzduch. Opět to jsou výzkumy, které ukazují samozřejmé. Kvalitu životního prostředí auto maticky oceňujeme podle čistoty ovzduší. Lidé, klid a čisto – jak to máme zdůraznit ?! Dejme opět slovo sociologickým výzkumům: na dlouhé ulici se lidé neshromažďují před bankami a úřady, ale tam, kde je něco k vidění – stačí výklad s běžným oblečením, pár vystavených fotografií, kiosek s novinami. Největší pozornost však budí lidské aktivity. Lidé jsou tam, kde jsou jiní lidé. Fotograf, malíř, pouliční hudebník – to jsou větší poutače než ten nejlepší billboard. A jak se dají naplánovat? Třeba tím, že na ulici umístíte fontánku s vodou, kde se lidé budou zastavovat. Pravidlo vzájemného přitahování platí i pro vandalismus. Grafitti přitahují grafitti, odpadky mají tendenci se hromadit. Jaký je vyzkoušený lék? Okamžitě čistit a odstraňovat. Skrytá kamera pozorovala rozšiřování obchodního domu. Mnohem víc lidí se zastavovalo, aby pozorovalo ruch na stavbě. Byl zajímavější než patnáct výkladů obchodního centra. A když dělníci odešli na oběd, tak se nezastavoval nikdo. V Kodani došlo v určitém časovém období k ztrojnásobení velikosti pěších zón a počtu laviček. Počet odpočívajících či bloumajících lidí se rovněž ztrojnásobil. Jenže podobný mechanismus platí také obráceně. Při zvětšení automobilového provozu se z některých ulic vytratily děti a lidé se přestali znát a zdravit. V roce 1962 byla v Kodani vybudována první pěší zóna ve Skandinávii. Skeptici namítali, že bude prázdná, protože chodit na promenádu se neslučuje se severskou tradicí. Dnes je nejenom plná, ale také okolní ulice jsou zaplněné lidmi.
Vnější krajiny
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174505