Harry přikývl. Neměl to srdce mu povědět, že koncert pro něj znamenal drobné zklamání. Nedokázal přesně postihnout, v čem byl problém, možná jen neměl dnes večer náladu. Jakmile se dostali do davu lidí ve Spektru, zachvátila ho paranoia, jež u něj šla zpravidla ruku v ruce s opilostí, avšak která ho v posledních letech přepadala i ve chvílích, kdy byl střízlivý. A místo aby se dostal do nálady, měl pocit, že ho někdo pozoruje, proto zůstal stát a rozhlížel se, pátral v záplavě obličejů všude kolem. „Slipknot váleli,“ zhodnotil to Oleg. „A ty masky byly úžasný. Zvlášť ta s tím dlouhým úzkým nosem. Podobala se tomu… no tomu…“ Harry zpola nepřítomně naslouchal a přitom doufal, že Ráchel brzy dorazí. Vzduch tady v krámku s kebabem mu najednou připadal hustý a dusivý, jako tenký povlak tuku usazující se mu na kůži a přes ústa. Snažil se nepřipustit si následující myšlenku. Jenže ta už byla na cestě a právě zahýbala za roh. Myšlenka na drink. „To byla indiánská maska smrti,“ prohlásil ženský hlas za nimi. „A Slayer byli lepší než Slipknot.“ Harry se užasle otočil. „Slipknot jsou tak trochu pozéři,“ pokračoval hlas. „Recyklované nápady a prázdná slova.“ Měla na sobě lesklý černý přiléhavý kabát sahající až na paty a zapnutý úplně ke krku. Pod kabátem jí byly vidět jen vysoké černé boty. Obličej měla bledý a oči namalované. „Nikdy by mě nenapadlo, že máte ráda takovouhle hudbu,“ odtušil Harry. Katrine Brattová se pousmála. „V podstatě bych řekla spíš opak.“ Víc to nerozvedla a muži za pultem naznačila, že si dá minerálku. „Slayer jsou ubohý,“ zamumlal Oleg sotva slyšitelně. Katrine se k němu otočila: „Ty musíš být Oleg.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174456
„Ano,“ odpověděl Oleg rozmrzele, povytáhl si maskáče a zatvářil se, jako by ho pozornost dospělé ženy zároveň těšila i netěšila. „Jak ste na to přišla?“ Katrine se usmála. „Ste? Když bydlíš na Holmenkollenském kopci, tak snad mluvíš spisovně a říkáš jste, ne? Mluvit nespisovně tě naučil Harry?“ Olegovi zrudly tváře. Katrine se tiše zasmála a lehce se dotkla Olegova ramene. „Omlouvám se, jsem jenom zvědavá.“ Chlapcův obličej změnil barvu na tak sytě rudou, až mu bělmo očí zářilo. „Já jsem taky zvědavý,“ vložil se do hovoru Harry a podal Olegovi kebab. „Počítám, že jste našla nějakou spojitost, jak jsem chtěl, Katrine. Vzhledem k tomu, že máte čas chodit na koncerty.“ Harry na ní poznal, že pochopila jeho varování: S chlapcem se nežertuje. „Prozatím ne, ovšem intenzivně na tom pracuju,“ odvětila Katrine a otočila plastovou zátkou lahve s minerálkou. „Jste ale teď zaneprázdněný, tak můžeme moje pracovní nasazení probrat zítra.“ „Tak zaneprázdněný zase nejsem,“ odpověděl Harry a zapomněl na tukový povlak, na pocit, že se dusí. „Je tady hluk a spousta lidí,“ namítla Katrine. „Můžu vám ale důvěrně pošeptat pár slov.“ Naklonila se blíž a Harry přes pach přepáleného sádla ucítil závan téměř mužského parfému a teplý dech u ucha: „K okraji chodníku právě teď zajel stříbrný Volkswagen Passat. Sedí v něm žena, která se snaží upoutat vaši pozornost. Tipuju, že je to Olegova matka…“ Harry se prudce napřímil a pohlédl velkým oknem ven. Ráchel stočila okénko a podívala se na ně. „Ne abys to tu umazal,“ upozornila Ráchel Olega poté, co naskočil na zadní sedadlo s kebabem v ruce. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174456
Harry se postavil k otevřenému okénku. Ráchel na sobě měla jednoduchý světle modrý svetr. Harry ho dobře znal. Věděl, jak voní, jak příjemný je na dlani i na tváři. „Koncert byl pěkný?“ chtěla vědět. „Zeptej se Olega.“ „Co to bylo vlastně za kapelu?“ Pohlédla na Olega v zrcátku. „Připadá mi, že lidi na chodnících jsou trochu divně oblečení.“ „Hrajou cajdáky o lásce a tak,“ zalhal Oleg, a jakmile se Ráchel přestala dívat do zrcátka, rychle mrkl na Harryho. „Díky, Harry,“ obrátila se Ráchel opět k Harrymu. „Není zač. Jeď opatrně.“ „Kdo byla ta žena uvnitř?“ „Kolegyně. Je u nás nová.“ „Vážně? Vypadalo to, že se dobře znáte.“ „Jak to?“ „Že jste…“ Zarazila se. Pak pomalu potřásla hlavou a zasmála se. Hlubokým, ale jasným smíchem vycházejícím odkudsi z hloubi hrdla. Jistým a nespoutaným zároveň. Smíchem, kvůli němuž se do ní kdysi zamiloval. „Omlouvám se, Harry. Dobrou noc.“ Okénko vyjelo vzhůru a stříbrný vůz odrazil od obrubníku. Harry kráčel Mostní ulicí, která byla zkouškou ohněm, cestou mezi hospodami, z nichž proudila otevřenými dveřmi hudba. Uvažoval, že si dá kávu v Teddys Softbar, ale věděl, že to není dobrý nápad. Nakonec se rozhodl, že to alespoň vezme okolo. „Kafe?“ zopakoval chlapík za pultem nedůvěřivě. Jukebox v Teddys Softbar hrál Johnnyho Cashe a Harry si přejel prstem po horním rtu. „Máte nějaký lepší návrh?“ Harry zaslechl ve svém vlastním hlase jiný hlas, neznámý i známý zároveň. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174456