který jede do nejvyšších pater budovy, u výtahu obsluhujícího nižší patra stojí muž středního věku. Kráčím k otevírajícím se dveřím jednoho z výtahů, kterým lze dojet do prvního až osmnáctého poschodí. Vystoupí z něj tři muži a jedna žena, projdou kolem onoho muže středního věku a mne. Nastoupím až po něm. Stiskne tlačítko s číslem devět. Já zmáčknu jedničku. Ještě než se zavřou dveře, úzká stříbrná rukojeť je venku z kapsy. Cvaknutí vysouvaného ostří oznamuje začátek mého vystoupení. Špička čepele se dotýká mužova krku, který se nyní prohýbá dozadu naprosto stejně, jako před pár dny ten můj. Zvednu druhou ruku – a ještě než se otevřou dveře, leží v ní kožená peněženka. Vystoupím. Vyměníme si pohledy, ponuré jako mívají lidé na fotografiích z počátku dvacátého století, a pak nás oddělí výtahové dveře. Žádný z nás nepromluvil jediné slovo. Udělám deset kroků ke schodišti, sejdu jedno patro a šedými kovovými dveřmi vstoupím do haly. Dveřník pije kávu z plastového kelímku a vyměňuje si vtipy s odpoledním pošťákem. Projdu kolem nich otočnými dveřmi, dva bloky na metro a pak, o pár mil jižněji, vystoupám po schodech nahoru, přejdu čtyři bloky a jsem v jeho bytě. Mám před jeho příchodem dost času, abych se převlékla do svého oblečení a smyla si lepidlo z tváře. Sedím na gauči a předstírám, že čtu večerník. „Jsi tady nějak brzo, ne?“ řekne. „Koupil jsem kotlety. Stály tolik, jako by je vyvažovali zlatem.“ Stále hledím do novin, písmena se mi rozpíjejí před očima. Dostavuje se opožděná reakce a já si teprve teď uvědomím, že se musím hodně snažit, abych se nerozbrečela, a taky se snažím přijít na to, proč mě bolí stehna a proč se mi stahují poševní svaly, proč jsem vzrušená, jako by mě dráždil jazykem přes celou místnost, a proč mi najednou chybí vzduch. ~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174392
Noviny mi neslyšně sklouznou do klína. Všiml si peněženky na konferenčním stolku. „Ach…,“ řekne a odloží aktovku. „Otevři to.“ Otevři to… otevři… otevři to: moje tělo si ta slova vykládá tak, jako by neměla nic společného s peněženkou na stole. Sesunu se z gauče a klečím u nízkého stolku. Sedne si za mě a masíruje mi krk a ramena. Postupně vytahuju malý adresář, šekovou knížku, karty American Express, Diner’s Club a Master Charge; řidičský průkaz, tenkou černou pentelku, zmuchlaný papírek, na němž jsou propiskou napsána dvě telefonní čísla, vizitku floristky, vizitku pohřební služby, inzerát truhlářství vytržený z Village Voice, růžovou účtenku z čistírny na Třetí Avenue a tři sta dvacet jedna dolarů. „Hm,“ řekne s bradou položenou na mém pravém rameni. Objímá mě levou rukou, dlaní laská prsa. Prostrčí pravou ruku mezerou mezi mým hrudníkem a pravým loktem a natáhne ji ke stolní desce, na níž je úhledně rozložen obsah peněženky. „Leonard Burger, narozen 14. srpna 1917,“ čte mi do ucha z řidičského průkazu. „Chytře ho pojmenovali – náš milý Leo se narodil ve znamení Lva. Ale možná mu říkají Len. Ale co si myslíš o té vizitce pohřebního ústavu? A proč ten truhlář? Zjišťoval si ceny rakví, přišly mu moc drahé, a tak se rozhodl dát zakázku zhulenému chlápkovi, který umí zacházet s pilou? Anebo jenom potřebuje novou kuchyňskou linku…?“ Řekne mi, abych zavolala na dvě telefonní čísla ze zmuchlaného lístečku, a podá mi telefon: jedno je pořád obsazené, na druhém to nikdo nebere. „Už to přestává být zábava,“ řekne. „Zavolej Lenovi. Leovi. Řekni mu, že jsi našla jeho peněženku v odpadkovém koši na ulici…“ „Tady?“ zeptám se. „Ty chceš, aby přišel sem?“ „Bavilo by mě ho pozorovat.“ „Ale my přece neznáme jeho ~ 99 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174392
číslo,“ namítnu a nepoznávám vlastní hlas; s odstupem času přestávám chápat, jak jsem mohla být v tom výtahu tak klidná. On mi prstem ukáže na první stránku v adresáři. V PŘÍPADĚ NÁLEZU PROSÍM KONTAKTUJTE… píše se tam a na dalších řádcích je jméno, adresa a telefonní číslo. Ve sluchátku se ozve ženský hlas. „Peněženka pana Burgera je na rohu…“ Ona jen zapiští: „Co? Kdo?“, ale to už mi on gestem naznačuje, abych zavěsila. „Dávám mu půl hodiny,“ řekne a vyjde z místnosti, aby mi napustil vanu. Když mě později vede k oknu obýváku, je stůl prostřený a salát hotový. Stojíme vedle sebe. Rukou mi neustále přejíždí po zadku. U obrubníku hluboko pod námi zastaví malý žlutý taxík. Vyškrábe se z něj drobný mužík. Autíčko připomínající hračku odjíždí a mužík připomínající figurku na hraní se začíná přehrabovat v odpadkovém koši. „Zkus tohle,“ řekne mi on tlumeně do ucha, a když k němu vzhlédnu, s úsměvem na tváři mi podává dalekohled. Kousek přede mnou se objeví rozostřený našedlý obličej. Postřehnu bradavici na levé tváři, vrásčité čelo se leskne obrovskými kapkami potu. V jednom lalůčku, nad nímž z ušní dutiny trčí několik šedých chlupů, jako bych viděla náušnici. Neuvěřitelné. Peněženka je skrytá pouze pod jednou vrstvou novin. „Co když ji někdo jiný najde dřív?“ zeptala jsem se. „Tak to bude mít Leonard smůlu.“ Ale nikdo ji nevzal, Leonard se ani nemusí dlouze hrabat v odpadcích. Žilnatá obří ruka zdráhavě nadzvedne sportovní zpravodajství, od kovového pásku hodinek se odráží zapadající slunce. Odložím dalekohled. Panáček na ulici cosi vezme do ruky, chvíli nehybně stojí, kroutí hlavou, pak drobnou ručkou mávne na malý taxík a je pryč. Z žaludku mi stoupá vlna nevolnosti. Usilovně polykám. Palčivá chuť po chvíli zmizí. Natáhnu ruce nad hlavu tak ~ 100 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174392