Jednu jsem vylovila a pomocí zubů ji stáhla z napichovátka. Byla šťavnatá a sladká, labužnicky jsem ji převalovala na jazyku. „Jste tu sama, slečno Travisová?“ zeptal se Hardy. Mnozí urostlí muži mají nemístně vysoký hlas, avšak Hardyho sametový baryton zajímavě rezonoval v jeho hrudi. Napadlo mě, že navrhnu tykání, ale potřebovala jsem si od něho udržet odstup, byť vachrlatý. „Přišla jsem s bratrem Jackem a jeho přítelkyní,“ přiznala jsem. „Momentálně pro Jacka pracuji. Jeho firma se stará o správu budov. Právě jsem završila první týden v práci, tak to oslavujeme.“ Dostala jsem zálusk na druhou třešni. Opět jsem si ji znalecky vychutnala. Hardy mě upřeně sledoval a oči se mu leskly. „Když jsem byla malá, nedokázala jsem se koktejlových třešní nikdy nabažit,“ prohodila jsem zamyšleně. „Kradla jsem je z ledničky po plechovkách a mlsala jako bonbony. Šťávu jsem si nalévala do koly.“ „Koukám, že jste byla pěkně mazaná. Mlsná kočka.“ „Strašně mlsná,“ připustila jsem. „Ale jinak jsem se chtěla podobat svým bratrům. Každé Vánoce jsem si přála soupravu nářadí.“ „A přinesl vám ji někdy Ježíšek?“ Zavrtěla jsem hlavou a lítostivě se usmála. „Zato panenkami nešetřil. Nebo trikoty do baletu. Taky jsem dostala troubu na pečení. Pro děti.“ Spláchla jsem třešni douškem dr. Peppera. „Potom teta vyslyšela mé přání a nářadí mi přivezla. Bohužel jsem jí ho musela vrátit. Máma prohlásila, že takový dárek se pro holčičku nehodí.“ Hardy povytáhl koutek úst. „Taky jsem nikdy nedostal to, co jsem si přál.“ Zajímalo mě, co to bylo, ale pokládat osobní otázky nepřipadalo v úvahu. Pokoušela jsem se vymyslet nějaké neutrální téma. Něco z pracovního života. „Jak se daří vaší firmě?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že Hardy spolu s několika dalšími muži založil podnik, který si pronajímá stará či vytěžená naftová pole poté, co je opustí velké těžební firmy. Pomocí různých technik využívají zbytková ložiska. Dá se tím vydělat spousta peněz. „Vedeme si dobře,“ odpověděl spokojeně. „Koupili jsme nějaká další stará pole. Testy zatím vypadají slibně. Dále jsme získali vlastnický podíl jedné firmy v Zálivu, která není momentálně v činnosti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174390
Máme s ní určité záměry.“ Sledoval, jak usrkávám limonádu. „Nechala jste se ostříhat,“ poznamenal tiše. Zvedla jsem ruku a prohrábla si krátké vlasy. „Byl to takový chvilkový nápad.“ „Sluší vám to.“ Dlouho mě nikdo za nic nepochválil, proto jsem oněměla úžasem. Hardy na mě upřeně zíral. „Nikdy jsem nedostal příležitost vám to říct, ale té noci…“ „Raději bych o tom nemluvila,“ vyhrkla jsem kvapně. „Prosím.“ Hardy poslušně zmlkl. Spočinula jsem pohledem na ruce, jíž se opíral o barový pult. Byla to ruka dělníka. Nehty měl zastřižené téměř do živého. Upoutalo mě velké množství drobných jizviček ve tvaru hvězd. „Odkud máte ta znamínka?“ neubránila jsem se zvědavosti. Mimoděk sevřel dlouhé prsty. „Když jsem dorůstal, stavěl jsem po škole a o prázdninách ploty. Napínal jsem ostnatý drát.“ Představila jsem si, jak se zapichuje do jeho kůže, a bezděčně jsem se ušklíbla. „Napínal jste jej holýma rukama?“ „Dokud jsem si nevydělal na rukavice.“ Hovořil věcně, přesto jako by se za své počínání styděl. Ostře si uvědomoval, z jakého prostředí pocházím já. Napadlo mě, že musel projevit velkou dávku síly a ctižádosti, aby se z kempu pro obytné přívěsy, hliníkového ghetta, dostal do naftařského průmyslu. Málokomu se to podaří. Člověk musí tvrdě pracovat a nemilosrdně se drát kupředu. Což jsem si v jeho případě uměla dobře přestavit. Střetli jsme se očima a zajiskřilo to mezi nám tak prudce, že jsem málem spadla ze stoličky. Do tváří se mi nahrnula krev. Horko jsem cítila pod šaty i v botách, a současně mě mrazilo. Nikdy jsem nepotřebovala zmizet tak rychle jako teď. „Díky za drink.“ Zuby mi drkotaly. „Už musím jít… Bylo milé vás zase vidět. A hodně štěstí.“ Zvedla jsem se ze židle. Potěšilo mě, že dav skutečně prořídl a mohla jsem projít ke dveřím. „Doprovodím vás k autu,“ prohlásil Hardy a položil na pult bankovku. Zvedl odložené sako. „Není třeba. Vezmu si taxi.“ Stejně zamířil k východu z baru. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174390
„Přijdete o svoje místo,“ pokusila jsem se ho varovat. „Vždycky se najde jiné.“ Cítila jsem, jak mi položil dlaň na bedra. Instinktivně jsem sebou trhla. Okamžitě ruku stáhl. „Vypadá to, že pořád prší. Máte plášť?“ „Ne,“ vyhrkla jsem. „Mně déšť nevadí.“ „Mohu vás někam odvézt?“ Jeho tón zněžněl, jako by vytušil moje vzrůstající napětí, i když nechápal, odkud pramení. Energicky jsem zavrtěla hlavou. „Pojedu taxíkem.“ Hardy cosi řekl chlapíkovi u dveří. Muž vykročil na chodník. „Můžeme počkat uvnitř.“ Jenže já čekat nemohla. Musela jsem uniknout z Hardyho dosahu. Byla jsem nadmíru rozčilená a bála se, aby můj neklid nepřerostl v záchvat paniky. Bezdůvodně mi tepe v čelisti a žebra mě bolí tam, kam do nich Nick kopal, přestože jsou dávno zahojená. Připomínka starých ran. Dám výpověď své terapeutce, napadlo mě. Po vší té době, kterou jsem u ní strávila, by se mi tohle nemělo stát. „Ošklivý rozvod?“ zeptal se Hardy, sklopil zrak k mým rukám a já si uvědomila, že drtím kabelku ve smrtícím sevření. „Kdepak, šlo to báječně. Zato manželství drhlo.“ Přinutila jsem se usmát. „Už musím jít. Opatrujte se.“ Už jsem nedokázala v baru déle vydržet. Vyběhla jsem ven, ačkoliv taxík dosud nepřijel. Stála jsem v dešti jako idiot, zhluboka oddechovala a objímala se pažemi. Vycítila jsem, že se za mě někdo postavil. Vlasy zježené vzadu na krku mi napověděly, že je to Hardy. Beze slova mi přehodil přes ramena svoje sako. Obklopila mě hřejivá vlněná látka a pocit to byl tak úžasný, že jsem se zatetelila blahem. Vznášela se kolem mě jeho vůně, vůně slunce a koření. Nikdy na ni nezapomenu, protože je… jedinečná. Uklidňuje mě a zároveň povzbuzuje. Jsou to zkrátka prvotřídní feromony. Kéž bych si jeho sako mohla vzít s sebou domů. Jeho ne, úplně by mi stačilo sako. Otočila jsem se k němu. Na hustých vlasech se mu třpytily jemné krůpěje. Voda mi stékala do tváře. Hardy se velice pomalu pohnul, jako by se bál, že mě rychlejší pohyb vyplaší. Uchopil můj obličej do dlaně a palcem stíral kapky deště, jako by to byly slzy. „Chtěl jsem se vás zeptat, zda vám smím někdy zavolat, ale myslím, že odpověď předem znám.“ Jeho ruka se přesunula na moji šíji, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174390