„Tady náš přítel žádá, abychom mu říkali Max. Pracuje pro muže, kterého jsi sem přijel navštívit. Pohybuje se v jeho domě. Dodává tam zboží a zná hospodyni a zahradníky. Bydlí ve stej− ném městečku, v Charlottenburgu západně odtud.“ Max odmítl jídlo i pivo a dal si pouze kávu, do které si nasypal tolik cukru, že na hladině zůstal práškový povlak. Energicky začal nápoj míchat. „Potřebuju vědět všechno, co mi o něm můžete říct,“ zašeptal Paul. „Ano, ano, povím vám to.“ Max nicméně zmlkl a znovu se rozhlédl kolem sebe. Jeho podezíravost byla stejně nápadná jako tužidlo, kterým si přidržoval řídnoucí vlasy. Paula jeho neklid dráždil, nemluvě o tom, že byl nesmírně nebezpečný. Němec ote− vřel ruksak a podal Paulovi tmavě zelenou složku. Paul se narov− nal, aby mu nikdo nemohl číst obsah přes rameno, otevřel desky a zjistil, že se dívá na šestici zmačkaných fotografií. Všechny zachy− covaly muže v obleku šitém na míru, v obleku puntičkářského a svědomitého muže. Bylo mu kolem padesátky a měl kulatou hla− vu a nakrátko střižené prošedivělé vlasy. Na očích měl brýle s drátěnými obroučkami. „Určitě je to on?“ zeptal se Paul. „Nepoužívá třeba dvojní− ky?“ „Dvojníky nepoužívá.“ Max třesoucíma se rukama zvedl šá− lek, usrkl kávu a znovu se rozhlédl po restauraci. Paul si přestal fotky prohlížet. Chtěl Maxovi říct, aby si je nechal a po příchodu domů je zničil, ale ten působil příliš ner− vózně a Paul si dokázal živě představit, že by mohl zpanikařit a zapomenout je v tramvaji nebo v metru. Strčil si tedy složku do aktovky vedle Hitlerovy knihy; obojího se zbaví později. „Tak,“ řekl a opět se předklonil, „a teď mi o něm povězte. Všechno, co víte.“ Max mu vyložil veškeré informace o Reinhardu Ernstovi. Plu− kovník si prý udržuje disciplínu a vzezření vojáka, přestože už několik let v armádě nepůsobí. Vstává brzy a pracuje dlouhé, dlouhé hodiny šest i sedm dní v týdnu. Pravidelně cvičí a je zdat− ný střelec. Často u sebe nosí malou automatickou pistoli. Kancelář má na Wilhelmstrasse v budově kancléřství a do práce jezdí sám, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174389
jen málokdy ho doprovází tělesný strážce. Řídí mercedes s otevře− nou střechou. Paul chvíli přemýšlel, co mu Max řekl. „V tom kancléřství se zdržuje denně?“ „Obvykle ano. I když čas od času jezdí do loděnic a v poslední době i do Kruppových závodů.“ „Kdo je to Krupp?“ „Vlastní zbrojařské společnosti.“ „A kde u toho kancléřství parkuje?“ „To nevím, pane. Nikdy jsem tam nebyl.“ „Dokážete zjistit, kde se bude zdržovat v příštích několika dnech? A kdy by mohl jet do kanceláře?“ „Ano, pokusím se.“ Max se odmlčel. „Nevím, jestli…“ Hlas se mu vytratil. „Co?“ zeptal se Paul. „Vím taky pár věcí o jeho osobním životě. O jeho manželce, snaše, vnukovi. Chcete znát i tuhle stránku jeho života? Anebo raději ne?“ Dotýkat se ledu… „Povězte mi všechno,“ zašeptal Paul. Jeli po Rosenthalerstrasse maximální rychlostí, kterou jim sla− bý motor umožnil, a pomalu se blížili k restauraci Letní zahrada. „Můžu se na něco zeptat, pane?“ zeptal se Konrad Janssen šéfa. „Ano?“ „Inspektor Krauss doufal, že pachatelem bude cizinec, a my máme důkazy, že tomu tak skutečně je. Proč jste mu to neřekl?“ „Důkazy, které nasvědčují tomu, že by tomu tak mohlo být. Navíc nijak zvlášť přesvědčivé. Vlastně jen to, že podezřelý hovo− řil s přízvukem a pískal na taxík.“ „Ano, pane. Ale neměli jsme se o tom zmínit? Mohli jsme vy− užít zdrojů gestapa.“ Obtloustlý Kohl v horku ztěžka dýchal a šíleně se potil. Měl léto rád, protože si celá rodina mohla užívat v Tiergartenu a v lu− naparcích, případně si zajet k jezeru Wannsee nebo k řece Havel a udělat si piknik. V otázce klimatu však byl jeho srdci nejbližší podzim. Otřel si čelo a odpověděl: „Ne, Janssene, neměli jsme se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174389
o tom zmínit a neměli jsme usilovat o pomoc gestapa. A povím vám proč: za prvé dělají gestapo i SS už od svého ustavení minulý měsíc všechno možné, aby zbavili kriminální policii nezávislosti. My si jí musíme zachovat co nejvíce, a to znamená, že svou práci musíme dělat sami. A za druhé, což je mnohem, mnohem důle− žitější: ony ‚zdroje‘ gestapa mnohdy spočívají v zatýkání kohoko− liv, kdo se zdá alespoň trochu vinen – čímkoliv. A někdy i v za− týkání těch, kdo jsou očividně nevinní, ale jejichž zatčení by mohlo být výhodné.“ V sídle kriminální policie se nacházelo šest set zadržovacích cel, jejichž účel kdysi býval stejný jako u všech policejních stanic kdekoliv na světě: zadržovat zatčené podezřelé do doby, kdy bu− dou buďto propuštěni, anebo postaveni před soud. V současné době se však v těchto celách – přeplněných až k prasknutí – tísnili lidé obvinění z mlhavých politických zločinů a na jejich chod dohlíželi příslušníci SA, brutální mladí muži v hnědých unifor− mách s bílými páskami na rukávu. Samotné cely pak představo− valy pouhou přestupní stanici na cestě do koncentračního tábora nebo do sídla gestapa na Prinz−Albrecht−Strasse. A někdy i na hřbitov. „Ne, Janssene,“ pokračoval Kohl, „my jsme řemeslníci provo− zující vytříbené umění policejní práce, ne saští sedláci vyzbrojení srpy, kteří jsou s to skosit desítky občanů v honbě za jediným provinilcem.“ „Ano, pane.“ „Nikdy na to nezapomínejte.“ Kohl zavrtěl hlavou. „Ách, o ko− lik těžší je dělat tuhle práci v morálním bahně všude kolem nás.“ Zamířil s autem k obrubníku a pohlédl na svého žáka. „Janssene, vždyť vy byste mě mohl nechat zatknout a poslat na rok do Oranienburgu jen za to, co jsem právě řekl.“ „Já bych to nikomu neprozradil, pane.“ Kohl vypnul motor. Oba vyšetřovatelé vystoupili a rychle vy− razili po širokém chodníku k Letní zahradě. Když se přiblížili, ucítil Willi Kohl vůni dobře marinované svíčkové, jímž byl tento podnik proslulý. Okamžitě mu začalo kručet v žaludku. Janssen s sebou nesl výtisk národně socialistického deníku Volksrundschau, na jehož titulní stránce se vyjímala velká foto− 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174389