„Můžu se ti ozvat později, Henry? Mám teď trochu naspěch.“ „Obávám se, že na to není čas, kamaráde. Přišlo to rovnou z ministerstva zahraničí. Vyžadují naši spolupráci. A ty na tom tím nic neztratíš.“ „Tak povídej.“ „Spojem Air France z Antiguy v půl jedenácté přiletí nějaký důležitý stařík s manželkou a Whitehall pro ně požaduje VIP péči. Ten chlap je francouzský válečný hrdina. Má plná prsa metálů a podle všeho za okupace spolupracoval se spoustou našich lidí za Kanálem.“ „Henry, já fakt dost spěchám. Co vůbec má jakýsi hrdina spo lečného se mnou?“ „No, říkal jsem si, že by tě třeba napadlo pár věcí, jak mu po byt u nás zpříjemnit. Máš s Frantíky víc zkušeností než my. Přiděl tomu hrdinovi nejlepší ubytování, jaké máš, a nezapomeň na pokoj pro francouzsky mluvící ošetřovatelku, kterou jsme mu zajistili.“ „A to mi říkáš pouhou hodinu předem? Zbláznil ses?“ „Hele, kámo, uvědom si, že kvalita místního nespolehlivého telefonického spojení, na kterém závisí tvůj byznys, je dána výš kou dotací, kterou vláda jejího Veličenstva a jejím prostřednictvím úřad guvernéra přiděluje…“ „Ty jsi fakt úžasný vyjednávač, Henry. Vždycky dokážeš člo věka kopnout tam, kde to nejvíc bolí. A s úsměvem. No dobře. Jak se ten hrdina jmenuje? A rychle, prosím tě.“ „Já jsem Jean Pierre Fontaine, moje manželka se jmenuje Regi na Fontaineová a zde jsou naše pasy, Monsieur le Directeur,“ řekl uctivě stařík, který stál s prvním tajemníkem guvernéra po boku v prosklené kanceláři imigračního úředníka. „Mou ženu vidíte tamhle,“ dodal a ukázal oknem na invalidní vozík. „Mluví s tou slečnou v bílé uniformě.“ „Ale pane Fontaine,“ protestoval podsaditý černoch s holou hlavou a v jeho francouzštině zněl silný britský přízvuk. „Toto je pouhá formalita, razítkovací procedura, abych tak řekl. A také jsme vás chtěli ušetřit pozornosti mnoha obdivovatelů, která by vám mohla být nepříjemná. Po letišti se rychle rozneslo, jak vý znamná osobnost poctila náš ostrov svou návštěvou.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174376
„Opravdu?“ Fontaine se příjemně usmál. „Ach, žádný strach, monsieur. Tisk jsme vyloučili. Víme, že toužíte po nerušeném soukromí, a u nás se vám ho dostane.“ „Opravdu?“ Starcův úsměv povadl. „Měl jsem se zde setkat se svým společníkem. Musím s ním důvěrně projednat jistou chou lostivou záležitost. Doufám, že mu vaše opatření, jichž si jinak ve lice vážím, nezabrání v tom, aby se se mnou spojil.“ „Kdepak. V letištním salonku vás vybraná skupinka místních osobností pozdraví jako čestného hosta, monsieur Fontaine,“ uklidňoval ho první tajemník guvernéra. „Pojďte prosím za mnou. Recepce nepotrvá dlouho.“ „Opravdu?“ zapochyboval hrdina odboje. Uvítání trvalo sotva pět minut, ale bylo by stačilo pětačtyřicet vteřin. První, s kým si Šakalův kurýr a vrah potřásl rukou, byl britský guvernér. Zástupce koruny návštěvníka po francouzsku vřele objal a zašeptal mu do ucha: „Zjistili jsme, kam ta žena s dět mi odjela. Zajistili jsme vám ubytování ve stejném místě. Podrob né instrukce má vaše ošetřovatelka.“ Zbytek recepce Jeana Pierra Fontainea zklamal, zejména nepří tomnost zástupců tisku. Rád by alespoň jednou v životě viděl svo ji fotografii v novinách v jiném kontextu, než je policejní pátrání po hledaných zločincích. MUDr. Morris Panov měl výbušnou povahu a vždy se snažil vztek ovládat, protože nepomáhal ani jemu, ani jeho pacientům. V dané chvíli však seděl za psacím stolem ve své ordinaci a dr žel emoce pod kontrolou jen s velkými obtížemi. David Webb se mu stále neozval, ačkoliv už dávno měl. Současné události mohly smazat třináct let úspěšné terapie, copak to ti lidé nechápou? Jistě že ne, je totiž zajímá něco úplně jiného. Mají jiné priority. On si ovšem starosti dělat musí. Poškozená mysl je velmi křehká a pro žité hrůzy ji snadno strhnou zpátky do propasti. Tohle Davidovi neměli dělat! Vždyť už byl skoro normální (pokud vůbec někdo je v dnešním podělaném světě „normální“). Práci vysokoškolského učitele dokonale zvládal, paměť se mu téměř zcela obnovila, po kud se týká odborných znalostí, a s každým rokem si vybavoval stále více událostí ze své pohnuté minulosti. Ale stačí jediný akt 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174376
násilí a všechno půjde k čertu, protože násilí bylo nedílnou sou částí osobnosti Jasona Bournea. Zatracená práce! Snažil se možné dopady vysvětlit Alexovi, jenže Conklin ho odbyl s tím, že ho stejně nedokážou zastavit a takto jej alespoň budou moci chránit. No, ochranu zajistili skvělou i jemu, včetně nové recepční vyzbrojené kromě automatické pistole i podivným přenosným počítačem. Přesto by byl mnohem raději, kdyby se David přesunul na své ostrovní sídlo a lov na Šakala přenechal profesionálům… Tady se Panov ve svých úvahách zarazil – nikdo není profesionálnější než Jason Bourne. Zazvonil telefon a Mo poslušně čekal, než naběhnou přísluš né bezpečnostní procedury – odposlech, určení čísla a ověření to tožnosti volajícího –, a teprve po zabzučení interkomu zvedl slu chátko. „Systémy v činnosti, pane doktore,“ ohlásila recepční. „Volá jistý pan Treadstone.“ „Převezmu to,“ potvrdil Mo. „A ty svoje slavné systémy zase vypněte. Jedná se o důvěrný rozhovor lékaře s pacientem.“ „Ano, pane. Odposlech ukončen.“ Psychiatr měl co dělat, aby do telefonu neječel. „Proč jsi mi nezavolal dřív, ty parchante jeden?“ „Nechtěl jsem ti způsobit infarkt. Stačí?“ „Kde jsi a co děláš?“ „Myslíš právě teď?“ „Jo, to pro začátek postačí.“ „Tak moment… Před chvílí jsem si půjčil auto a zrovna stojím v telefonní budce půl bloku od jednoho domu v Georgetownu, který shodou okolností patří předsedovi Federální obchodní ko mise.“ „Proboha, proč?“ „Alex ti to vysvětlí. Po tobě chci, abys zavolal Marii na ostrov. Několikrát jsem to zkoušel, ale nikdy jsem se nedovolal. Řekni jí, že jsem v pořádku, v naprostém pořádku, a že si nemá dělat staros ti. Rozuměls?“ „Jistě, ale něco mi tady nesedí. Mluvíš jako někdo jiný.“ „Tak tohle jí neříkej, doktore. Jestli jsi můj přítel, o podobných věcech se ani slovem nezmíníš.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174376