jste Webbovu ženu, pane Neznámý! Jak jste si to vůbec představo− vali?“ „Jen jsme ho tam chtěli dostat,“ bránil se hlas. „Vysvětlit některé věci a ukázat ho. Potřebujeme ho.“ Poté se muž vrátil ke svému klid− nému přednesu. „A všechno nasvědčuje tomu, že to máme pořád pod kontrolou. V té části světa jsou bídné možnosti komunikace.“ „V tomhle oboru je to univerzální ospravedlnění pro všechno.“ „Ve většině oborů, pane Conkline… Jak to vidíte vy? Teď se já ptám vás – a opravdu upřímně. Máte slušnou pověst.“ „To je minulost.“ „O pověst člověk jen tak nepřijde. Může k ní jen něco přidat, pochopitelně buď pozitivního, nebo negativního.“ „Vidím, že nemáte moc zaručené informace.“ „Ale mám pravdu. Říká se, že jste patřil mezi nejlepší. Takže jak to vidíte?“ Alex zavrtěl hlavou. Vzduch v budce byl vydýchaný, hluk za skleněnými stěnami jeho »sterilního« telefonu sílil. „Platí to, co jsem říkal. Někdo zjistil, co na Webba šijete, a rozhodl se to vzít do ruky.“ „Proboha proč?“ „Protože ten někdo touží po Jasonu Bourneovi víc než vy,“ řekl Alex a zavěsil. Když Conklin vstoupil do haly Dullesova letiště, bylo 18.28. Po− čkal v taxíku na ulici kousek od Webbova hotelu, pak jel za Davidem a dával řidiči přesné instrukce. Nemýlil se, ale nemělo žádný smysl tím Webba zatěžovat. Na Davidův taxík se pověsily dva šedé vozy značky Plymouth a během sledování si měnily místa. Vem to čert. Nějaký Alexandr Conklin bude možná viset, ale možná taky ne. Lidi z ministerstva se chovají hloupě, říkal si, když si zapisoval poznávací značky aut. Webba spatřil ve zšeřelé kóji v zadní části haly. „Jsi to vážně ty?“ řekl Alex, posadil se na lavičku vedle něj a přitáhl si bezvládnou nohu. „Je pravda, že na blonďáky víc letí holky?“ „V Paříži to tak fungovalo. Cos zjistil?“ „Obrátil jsem kameny a našel slimáky, co nevědí, kudy kam. Ale oni by stejně nevěděli, co mají dělat na slunci.“ „Slunce věci osvětluje, ale ty je zamlžuješ. Zkrať to, Alexi. Za pár minut musím ke vchodu.“ „Stručně řečeno – vymysleli plán, jak tě dostat do Kowloonu. Za− ložili ho na předchozí zkušenosti…“ „To můžeš přeskočit,“ řekl David. „Proč?“
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174375
„Ten chlápek říkal, že tě potřebují. Ne tebe, Webba. Potřebují Bournea.“ „Protože Bourne už tam prý je. Říkal jsem ti, co povídal McAllis− ter. Vysvětlil ti to?“ „Ne, ale možná bych to mohl použít, abych je přitlačil ke zdi. Řekl mi něco jiného, Davide, a to musíš vědět. Nemůžou najít svoje spojky, takže nevědí, kdo jsou nastrčené figury ani co se děje. Myslí si, že je to dočasné, ale ztratili Marii. Někdo jiný tě tam chce taky dostat a vzal to do ruky.“ Webb si přiložil dlaň k čelu a zavřel oči. Náhle mu v tichosti po tváři začaly kanout slzy. „A je to tady, Alexi. Zase jsem až po uši v něčem, na co si nevzpomínám. Já ji miluju a potřebuju!“ „Nech toho!“ zpražil ho Conklin. „Včera v noci jsi mě přesvědčo− val, že mi hlava pořád slouží, i když tělo už ne. Ty máš obojí, tak jim to spočítej!“ „Ale jak?“ „Buď tím, čím tě chtějí mít – buď Chameleonem! Buď Jasonem Bournem!“ „Je to už tak dávno…“ „Pořád to svedeš. Sehraj roli, kterou ti napsali.“ „Asi nemám na vybranou, co?“ Z reproduktorů se ozvala poslední výzva pro cestující letu číslo 26 do Hongkongu. Šedovlasý Havilland položil sluchátko do vidlice, opřel se v křesle a podíval se přes pracovnu na McAllistera. Náměstek ministra zahraničí stál vedle obřího otočného globusu na zdobené trojnožce před knihovnou. Ukazovákem mířil na nejjižnější část Číny, oči však upíral na velvyslance. „Povedlo se,“ řekl diplomat. „Sedí v letadle do Hongkongu.“ „Je to Boží dopuštění,“ odvětil McAllister. „Určitě vám to tak připadá, ale než vynesete nějaký soud, uvažte, že to má své výhody. Teď jsme z obliga. Už nezodpovídáme za udá− losti, které se dějí. Řídí je neznámá síla.“ „Což jsme my! Znovu říkám, že je to Boží dopuštění!“ „A zvážil váš Bůh, jaké následky by měl náš případný neúspěch?“ „Máme dar svobodné vůle. Omezují nás pouze mravní zása− dy.“ „To je banální, pane náměstku. Existuje přece vyšší dobro.“ „Taky existuje člověk, s nímž manipulujeme a ženeme ho zpátky do hrůzy, kterou si už prožil. Máme na to právo?“
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174375
„Nemáme jinou možnost. Může udělat to, co nikdo jiný nedovede – když mu dáme dobrý důvod.“ McAllister roztočil glóbus a zamířil ke stolu. „Možná bych to ne− měl říkat, ale nedá mi to,“ zastavil se před Raymondem Havillandem. „Myslím, že jsem v životě nepotkal někoho tak nemorálního jako jste vy.“ „To jen tak vypadá, pane náměstku. Mám jednu ctnost, která sma− zává všechny moje hříchy. Udělám všechno a klidně kohokoliv pod− platím, jen aby tahle planeta nevyletěla do vzduchu. A k tomu patří i život jakéhosi Davida Webba. Tam, kde ho chci mít, ho znají jako Ja− sona Bournea.“
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174375