sal, že kdyby to bylo proveditelné, šlechtického titulu by se s po− těšením zřekl, jelikož není stoupencem dědičných hodností. Si− mon nikdy nepochyboval o upřímnosti jeho slov, ačkoliv sám Westcliff si pranic neuvědomoval, že zděděná privilegia, vliv i s ním související zodpovědnost tvoří neměnnou součást jeho sa− motného. Jakožto držitel jednoho z nejstarších a nejváženějších hrabství v Anglii byl Markus, lord Westcliff, zrozen ke službě zažitým tradicím. Žil podle zavedeného a pevného řádu. Simon nikdy nepoznal zodpovědnějšího muže. Avšak v daném okamžiku byl obvykle věcný Westcliff mno− hem rozrušenější, než situace vyžadovala. „Hrome,“ ulevil si nakonec. „Čas od času obchoduji s jejich otcem. Jak se s ním mám setkávat tváří v tvář, aniž bych si vzpo− mněl, že jsem spatřil jeho dceru ve spodním prádle?“ „Dcery,“ opravil jej Hunt. „Byly tam obě.“ „Všiml jsem si pouze té vyšší.“ „Lillian?“ „Ano, té.“ Westcliff se zakabonil. „Panebože, teď je mi jasné, proč se neprovdaly! Vždyť i na americká měřítka jsou příšerně zpovykané. Divošky to jsou. A jak se ta ženská se mnou opova− žovala mluvit! Jako bych jí dlužil omluvu, že jsem narušil jejich bujaré veselí…“ „Westcliffe, nyní hovoříte jako nějaký mravokárce,“ skočil mu do řeči Simon. Přítelovým rozhořčením se výborně bavil. „Něko− lik neviňátek, radujících se na louce, sotva věstí zánik civilizované společnosti. Kdyby se jednalo o děvčata z vesnice, stěží byste si jich všiml. K čertu, možná byste se k nim s chutí přidal. Moc dobře vím, jak se na večírcích a plesech chováte ke svým mi− lenkám.“ „Jenže v tomto případě se nejedná o holky ze vsi. Jsou to dá− my. Anebo přinejmenším by jimi měly být. Ve jménu božím, proč se čekanky projevují zrovna takhle?“ Simon se ušklíbl. Musel se smát přítelovu popuzenému tónu. „Podle mého názoru je skutečnost, že zůstaly na ocet, poněkud stmelila. Po většinu uplynulé sezony spolu téměř nepromluvily, ale jak se zdá, nakonec uzavřely spojenectví.“ „Za jakým účelem?“ otázal se podezřívavě šlechtic. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174333
„Třeba proto, aby se trochu rozveselily,“ navrhl Hunt. Zajíma− lo by ho, jak dalece je hrabě ochoten přimhouřit oko nad výstřed− ním chováním svých hostů. Zdálo se, že nejvíce se pozastavuje nad prohřeškem Lillian Bowmanové, což se mu vůbec nepodoba− lo. Většinou odbýval záležitosti týkající se žen mávnutím ruky. Pokud Simon věděl, vystřídal se ve Westcliffově loži bezpočet dam, leč žádná doposud neučinila na starého mládence větší do− jem. Až do dnešního dne. „V tom případě by se měly chopit vyšívání nebo něčeho po− dobného, čím se baví řádně vycepované dámy,“ bručel hrabě. „Minimálně by si mohly vybrat koníčka, při němž nebudou běhat po kraji nahaté.“ „Nebyly nahaté,“ zdůraznil Simon. „Škoda.“ „Vaše připomínka mě nutí něco říct,“ zahučel zachmuřený druh. „Dobře víte, že se zdráhám rozdávat nevyžádané rady, ale…“ Simon vyprskl smíchy. „Příteli, pochybuji, že uplyne jediný den, aniž byste někomu kázal.“ „Do situace se vkládám výhradně tehdy, je−li toho silně za− potřebí,“ bránil se dotčený. Simon mu věnoval pochybovačný pohled. „V tom případě vy− klopte svoje moudra, protože si je stejně vyslechnu, ať o ně stojím nebo ne.“ „Týkají se slečny Peytonové. Pokud jste chytrý, jak se povídá, tak ji okamžitě pusťte z hlavy. Není v ní nic dobrého. Nikdy jsem nepotkal osobu, která by byla tolik zahleděná do sebe jako ona. Jistě, na první pohled je líbezná, ale garantuji vám… Zkrátka, po− dle mého se za tou krásnou fasádou nic neskrývá. Tuším, co máte za lubem. Jestliže neužene Kendalla, rád byste z ní učinil svoji mi− lenku. Radím vám, nedělejte to. Na světě jsou ženy, které vám na− bídnou mnohem víc než ona.“ Simon zprvu neodpovídal. Emoce, které v něm vzbuzovala Annabelle Peytonová, jej silně znepokojovaly. Obdivoval ji, líbila se mu, a bůh ví, že nemá právo ji soudit, pokud se stane milenkou jiného muže. Ovšem pomyšlení, že by věnovala svou náklonnost Hodgehamovi, v něm rozdmýchalo nepochopitelnou žárlivost a zlost, což nechápal. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174333
Sotva se mu od lorda Burdicka doneslo, že se Annabelle stala tajnou milostnicí lorda Hodgehama, neváhal klepy prověřit. Otá− zal se svého otce, úzkostlivě spravujícího účetní knihy, zda někdo neuhradil nezaplacené pohledávky rodiny Peytonů. Řezník po− tvrdil, že čas od času umoří zmíněné dluhy lord Hodgeham. Ačkoliv zjištění sotva něco dokazovalo, možnost, že se Annabelle stala Hodgehamovou konkubínou, ještě vzrostla. A dívčina vyhý− bavost během rozhovoru, který spolu vedli včera ráno, mu na klidu pranic nepřidala. Peytonovi se očividně octli v zoufalé situaci. Ale proč by se půvabná Annabelle obrátila s prosbou o pomoc zrovna na tlus− tého Hodgehama, zůstávalo záhadou. Na druhou stranu – různá rozhodnutí, ať dobrá nebo špatná, často závisela na okolnostech. Třeba se Hodgeham objevil na scéně, když bylo Annabellino od− hodlání vzdorovat nejslabší a ona se lehko nechala od toho sta− rého ničemy přesvědčit, aby se mu odevzdala výměnou za mrzký peníz, který tak nutně potřebovala. Nemá žádné vycházkové boty. Prokrista. Hodgehamova velko− rysost má zjevně pevné hranice, když se uvolil pořídit děvčeti ně− kolikery nové šaty, ale dočista zapomněl na obuv a prádlo, které se téměř proměnilo v cáry. Když se zaprodala jednomu, proč by nemohla věnovat část své přízně Simonovi? Od něho se alespoň dočká bohaté odměny. Nicméně zatím je příliš brzy se ptát. Simon bude muset počkat, zda se Annabelle náhodou nepodaří vypáčit z lorda Kendalla nabídku k sňatku. Pokud dívčina neuspěje, vy− tasí se on se svým návrhem, jenž dalekosáhle předčí ten Hodge− hamův. Představa nahé Annabelle ve svém lůžku způsobila, že se žá− dostivost vrátila. Mladý muž proto rychle navázal zpřetrhaný hovor. „Co vás vede k přesvědčení, že se zajímám o slečnu Pey− tonovou?“ otázal se tónem, který nepřipouští žádné námitky. „Skutečnost, že jste při pohledu na její nedbalky málem spadl z koně.“ Simon se kysele zakřenil. „Řečeno vašimi slovy: když vidím fasádu, jakou má ona, nezáleží mi na tom, co se pod ní skrývá.“ „Tak na tom by vám záležet mělo,“ mínil upřímně Westcliff. „Slečna Peytonová je sobecká mrcha, na to vezměte jed.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174333