Dívka obvykle překypující energií působila podezřele zamlkle a sklesle. „Čaj bude za chviličku,“ sdělila jí Poppy, jež čile krájela na sto le chléb. „Chceš k němu také toast, Beo?“ „Ne, díky. Nemám hlad.“ Beatrix se usadila na židli vedle Amélie. Civěla do podlahy. „Vždyť ty máš hlad vždycky,“ prohodila starší sestra. „Co se děje, drahá? Není ti dobře? Jsi unavená?“ Dívka neodpověděla, jen vehementně zavrtěla hlavou. Stopro centně se kvůli něčemu trápí. Amélie něžně položila ruku na úzká záda své nejmladší sestry a naklonila se k ní. „Co se stalo, Beatrix? Pověz mi to. Stýská se ti po kamarádkách? Anebo po Puntíkovi? Jsi…?“ „Ne, nic takového.“ Beatrix svěsila hlavu ještě níž, takže byl vidět jen rudý oblouk jejích tváří. „Co je ti?“ „Je se mnou něco špatně.“ Hlas jí zhrubl zoufalstvím. „Zase jsem to udělala, Amélie. Nedokázala jsem si pomoct. Stěží si na to pamatuji. Já…“ „Ach ne,“ zašeptala zhrozeně Poppy. Amélie držela ruku na sestřiných zádech. „Objevil se stejný problém jako předtím?“ Beatrix přikývla. „Já se zabiju!“ vyhrkla. „Zamknu se ve včelím pokoji! Já…!“ „Ale jdi! Nic takového neuděláš.“ Amélie ji hladila po ztuh lých zádech. „Uklidni se, drahá, a nech mě přemýšlet.“ Ustaraně pohlédla přes sestřinu skloněnou hlavu na Poppy. „Problém“ se sporadicky objevoval po uplynulé čtyři roky, konkrétně od matčiny smrti. Tu a tam Beatrix přepadlo neodolatel né pokušení něco ukrást buď z obchodu, anebo z něčí domácnosti. Obvykle se jednalo o maličkosti – malé nůžky na šití, vlásenky, pérka do násadky, kostičku pečetního vosku. Avšak občas jí uvízlo za nehty něco cennějšího – krabička na šňupací tabák nebo náušni ce. Pokud Amélie věděla, sestra tyhle krádeže nikdy neplánovala. Že něco provedla, si vždycky uvědomila až se zpožděním. Posléze zakoušela hotová muka a pocit provinění. Velice se bála následků. Děsilo ji, že nemá pod kontrolou vlastní chování. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174183
Hathawayovi drželi potíže své sestry pod pokličkou. Všichni se snažili zcizené předměty nepozorovaně vrátit a uchránit Beatrix před ostudou. A protože k nemilému incidentu už více než rok nedošlo, domnívali se, že je Bea z onoho nevysvětlitelného puzení vyléčená. „Předpokládám, že jsi štípla něco ve Stony Cross Manoru.“ Amélie se nutila do klidu. „Jiné místo jsme nenavštívili.“ Beatrix sklíčeně přikývla. „Stalo se to poté, co jsem pustila Pun tíka na svobodu. Šla jsem do knihovny a cestou jsem nakoukla do několika dalších místností. Nechtěla jsem to udělat, Amélie! Opravdu ne!“ „Já vím.“ Sestra ji konejšivě objala. Chovala se jako matka uklidňující rozrušené dítě. „Napravíme to, Beo. Všechno vrátíme a nikdo se o ničem nedozví. Jenom mi pověz, co všechno jsi vzala, a pokus se rozpomenout, z které místnosti.“ „Tady… Tady to je.“ Sáhla do kapsy u zástěrky a nasypala si do klína nevelkou sbírku všemožných předmětů. Amélie se chopila prvního z nich. Byl to malý vyřezávaný dře věný koník s hedvábnou hřívou. Byl hodně opotřebovaný a nesl stopy po drobných zoubcích. „Westcliffovi mají malou dceru,“ zamumlala. „Musí to být její hračka.“ „Sebrala jsem děťátku jeho hračku,“ zasténala Beatrix. „Horší věci jsem se dosud nedopustila. Patřím do vězení.“ Amélie se jala zkoumat další věc – kartičku, jež měla po obou stranách vytištěný tentýž obrázek. Věděla, že se vkládá do stereo skopu, přístroje, jenž ze dvou zobrazení vytvoří plastický obrá zek. Dále zde byl obyčejný klíč a… proboha – stříbrné pečetidlo s vyrytým rodovým znakem! S jeho pomocí se uzavíraly obálky. Jednalo se o těžký a očividně cenný předmět, který se v rodině dědí z generace na generaci. „Pochází ze soukromé pracovny lorda Westcliffa,“ zadrmoli la Beatrix. „Měl je na stole. Pravděpodobně je používá na úřední korespondenci. Půjdu se oběsit.“ „Tohle musíme okamžitě vrátit,“ prohlásila Amélie a přejela si dlaní přes náhle orosené čelo. „Až zjistí, že se ztratilo, obviní něko ho ze služebnictva.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174183
Hrozivé pomyšlení! Všechny tři dívky rozpačitě zmlkly. „Ráno navštívíme lady Westcliffovou,“ navrhla rozčileně Pop py. „Přijímá zítra hosty?“ „Na tom nezáleží,“ odvětila Amélie. Doufala, že působí vyrov naně. „Není na co čekat. Zkusíme za ní zítra zajít, ať se jí to hodí nebo ne.“ „Mám jít s vámi?“ zeptala se Beatrix. „Ne!“ odvětily jednohlasně obě sestry. Napadlo je totéž – Bea trix by se zase nemusela ovládnout, z čehož koukaly další potíže. „Děkuji vám.“ Dívce se zjevně ulevilo. „Moc mě mrzí, že musí te napravovat moje přečiny. Měly byste mě nějak potrestat. Taky se můžu přiznat a omluvit…“ „Uděláme to, pokud nás chytí,“ připustila Amélie. „Ale nejpr ve se pokusíme tuhle záležitost vyřešit diskrétně.“ „Povíme to Leovi, Win nebo Merripenovi?“ zajímala se nej mladší sestra. „Ne,“ odvětila Amélie a vtiskla rty do záplavy sestřiných ne zkrotných tmavých kučer. „Zůstane to mezi námi třemi. Já a Pop py se o všechno postaráme, drahá.“ „Dobrá. Děkuji vám.“ Beatrix si úlevně povzdechla. „Doufám, že vás nikdo nenachytá.“ „Však my to zvládneme,“ prohlásila optimisticky Poppy. „A ty se tím už netrap.“ „Problém je vyřešen,“ dodala Amélie. Nato si obě sestry vyměnily nad Beatrixinou hlavou ustaraný pohled.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174183