Přestože ta žena znala nesnáze jak své boty, Irině neuniklo, že je nervózní. Není divu. Je na palubě vrtulníku s prezidentkou Středoasijské federace poté, co ji vytáhli z vězení a podrobili nějakému záhadnému lékařskému testu, který jako jediná přežila. „Zařídím, aby vám trest snížili. Vy si nás možná moc nevážíte, ale Federace vaši pomoc oceňuje.“ „Mám vám být vděčná?“ „Přihlásila jste se dobrovolně.“ „Nepamatuju se, že bych dostala na vybranou.“ Zovastinová vyhlédla z okna na tiché vrcholky Pamíru, které signalizovaly, že přelétávají přes hranici na přátelské území. Podívala se ženě do očí. „Nechcete se podílet na tom, co se chystá?“ „Chci se dostat na svobodu.“ Irině problesklo v mysli cosi, co jí řekl Sergej před dávnými lety na univerzitě: Zloba bývá většinou namířena proti jednotlivcům, kdežto nenávist proti skupinám lidí. Zlobu vyléčí čas, ale s nenávistí si neporadí. A tak se zeptala: „Proč vámi cloumá nenávist?“ Žena na ni hleděla s prázdným výrazem. „Měla jsem radši umřít jako ti ostatní.“ „Proč?“ „Vaše vězení jsou příšerná a jen málokdo se z nich dostane.“ „Tak to má být, aby to lidem vzalo chuť nechat se tam zavřít.“ „Spousta lidí nemá na vybranou.“ Žena se odmlčela. „Na rozdíl od vás, paní prezidentko.“ Hradba hor za okny narostla. „Před staletími přišli na východ Řekové a změnili svět. Věděla jste o tom? Dobyli Asii. Změnili naši kulturu. Teď obyvatelé Asie potáhnou na západ a udělají totéž. Chcete se na tom podílet?“ „Vaše plány jsou mi fuk.“ „Moje jméno, Irina, je z řeckého Eiréné – a to znamená mír. Právě o ten usilujeme.“ „A dosáhnete ho zabíjením vězňů?“ Tahle žena vůbec nedbá na osud. Naproti tomu Irině připadalo, že její život je předurčen osudem bezezbytku. Zatím prosadila nové politické uspořádání – stejně jako to udělal Alexandr. V hlavě jí zněla další Sergejova rada: Pamatuj si, Irino, co o Alexandrovi řekl 98 n
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174174
Arriános. Že byl vždycky soupeřem sobě samému. Teprve v posledních několika letech tomuhle neduhu porozuměla. Zadívala se na tu ženu, která si zničila život pro pár tisíc rublů. „Slyšela jste někdy o Menandrovi?“ „Co kdybyste mi rovnou řekla, kam míříte?“ „Byl to řecký dramatik ze čtvrtého století před naším letopočtem. Psal komedie.“ „Já mám radši tragédie.“ Už měla toho poraženectví plné zuby. Ne každý se dá změnit. Tahle ženská není jako plukovník Enver, který si uvědomil možnosti, které mu nabídla, a dobrovolně přešel na její stranu. Lidé jako Enver se jí budou v nadcházejících letech hodit, ale tahle bídná troska je jí k ničemu. „Menandros napsal něco, s čím jsem se vždycky ztotožňovala. Jestli chceš prožít život bez bolesti, musíš být buď bůh, nebo mrtvola.“ Předklonila se a rozepjala ženě bezpečnostní pás. Osobní strážce, který vedle vězeňkyně seděl, otevřel dvířka kabiny. Ženu očividně zaskočil příval ostrého vzduchu a řev motoru, které se vhrnuly dovnitř. „Já jsem bůh,“ prohlásil Zovastinová. „A vy jste mrtvola.“ Strážce strhl ženě sluchátka a ta se konečně dovtípila, co se děje, a začala se vzpírat. Ale strážce ji vystrčil z otevřených dvířek. Zovastinová se dívala, jak se její tělo řítí průzračným vzduchem a mizí mezi horskými štíty. Strážce přibouchl dvířka a vrtulník pokračoval v letu na západ, do Samarkandu. Zovastinová poprvé od rána cítila uspokojení. Všechno je, jak má být.
n 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174174
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS174174