„A co se tady s tím snaží dělat?“ „Byla jsem strašně nešťastná, když jsem se sem dostala. Ale oni mě naučili počítat taky pozpátku. Teď se cítím mnohem líp.“ „Počítat pozpátku?“ Cítil jsem, že se něco blíží, něco veselého, nějaká odpověď. „Tři, dva, jedna, nula,“ řekla. Vyskočil jsem a začal si rychle natahovat kalhoty. Mlčky na mě zírala. „Sbal si svoje věci, jdeme,“ řekl jsem jí, „znám kód, abychom se odtud mohli dostat.“ Zavrtěla hlavou a zůstala sedět na posteli. „Tři, dva, jedna, nula!“ zakřičel jsem. „Jsem si tím jistý!“ „Já myslím – ne, já nepůjdu.“ Nechtěla. Žadonil jsem a brečel a klečel před ní, ale ona nechtěla. Patří sem. Je spokojená. Je jí líto, že odcházím, ale nepůjde se mnou. Bude na mě myslet alespoň šedesátkrát za den, čtyři sny v týdnu budou o mně. Naposledy jsem ji slyšel, jak počítá moje kroky. „Teď!“ zakřičel někde Asiat. Tiše jsem za sebou zavřel dveře.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173931
Vrátila jsem se zpátky do domu, který už nebyl mým. V chodbě stálo dětské kolo a na schodech se válela hromada hraček. V obývacím pokoji připomínajícím bažinu útulnosti jsem se málem utopila. Uprostřed hromady panenek, papírových odstřižků a barevných polštářů seděla Silke (to jméno!) a kulila oči na moje dva centimetry dlouhé vlasy, na jizvu, brýle a hůl. Natahovala ručičky k matce, která ji zvedla z podlahy a k mému zděšení ji začala přesvědčovat: „Dej tetě Maje pěkně pusinku.“ Abych se vyhnula dalším trapným situacím, vydala jsem se dále na prohlídku toho katalogu bydlení. Pohled mi padl na nápadně starožitně vyhlížející kolébku, v níž spočíval mladší potomek: Sebastián (samozřejmě!). Je třeba říci, že to bylo krásné dítě. Takové, co by se hodilo do reklamy na plenky. Když mě uviděl, rozesmál se tak klokotavě a vesele, že mě náhlá slabost přiměla, abych ho s úsměvem vytáhla zpod peřinky. Když jsem tu růžovou hromádku držela v náručí, vzpomněla jsem si náhle na novinový článek, kde se psalo, jak lidé silně třesou s plačícími miminky, což má za následek smrt. Podle tohoto článku se tak děje stále častěji. Sebastián mi četl myšlenky, jak to umí jen kojenci, a okamžitě se rozeřval. Sofie si ho ode mne co nejrychleji převzala, ale kvůli tomu zase musela postavit na zem svou první ratolest, která ovšem začala plakat také. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173931
Abych zahnala vlastní slzy, zaměřila jsem pozornost na svou kočku. Ta přešla od své bohatě naplněné misky na žrádlo k Sofiině spícímu pekinézovi a nestydatě se k němu začala tulit. Přitom se na mě dívala úkosem a myslela si něco jako „Kvůli mně ses teda vracet nemusela“. To se nám to hezky vyvedlo, to moje přivítání. A nebyl už volný žádný pokoj, kde bych se mohla vyplakat, věnovat se svým toxikomanským potřebám anebo tancovat kolem dokola s muzikou puštěnou na plný pecky. Nejvíc mě ale vyvedlo z míry, že jsem se se sestrou musela dělit dokonce i o postel. Prý něco vymyslí, řekla mi, ale teď to jinak nejde. Potřebovala celých třicet sekund, než usnula. V hloubi mé bdící duše se usazovaly obláčky plné nenávisti, jeden za druhým. Co na tom, že za mě platí nájem, vyrazím ji, a hned! Vykopnu ji na ulici i s dětmi, kolíbkou, psem, kočkou a plyšáky! Vtom na mě položila ruku, Sofie, protože patřila k tomu druhu lidí, co druhé objímají i ve spánku. Chtěla jsem ji ze sebe setřást, ale neudělala jsem to, protože jsem patřila k jinému druhu lidí, kteří už na sobě dávno žádnou ruku necítili. Občas to chvíli docela šlo. To jsem té malé malovala kakající koně, což jí připadalo „fuj“ a „legrační“, a hned to šla ukázat mamince, které to zase připadalo nevhodné před jídlem, ale přece jen taky trochu hezké. Dokázala jsem natáhnout spánek na pět hodin za noc, s medikací, rozumí se samo sebou. A zatímco jsem vařila kávu a kakao, pročítala jsem si pracovní nabídky. Většinou byly zoufalé, některé dokonce tak, až byly k smíchu. „Jestliže je administrativa 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173931