mu to neříkejte. My tyhle věci normálně neděláme, víte. Lidi by si zvykli.“ Rychle ji ujistil, že o tom nikomu necekne, a dal se do popisování panny. „Taková veliká, na klíček, když se natáhne, tak sama chodí.“ „S vlasama?“ „No, s vlasama a taky s mrkacíma očima.“ „Dobře. Zkusím to. Ale bude asi dost drahá, počítáte s tím?“ „Na ceně nezáleží. Mám fůru peněz,“ ujistil ji s noblesou Rockefellerova dědice. V tu chvíli přistoupila k pokladně starší žena. Dívka ukončila spiklenecký rozhovor změněným tónem. „Tak se ptejte koncem příštího týdne.“ Zasněně vyšel z konzumu a cestou do Domova uvažoval o tom, co je mu na Kytce tak povědomého. Pak na to přišel. Používala stejnou kolínskou jako maminka.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173614
kapitola jedenáctá I. Na Štědrý den zavírali v konzumu už v jedenáct dopoledne. Kytka by skoro raději, kdyby měli normální pracovní dobu. Děsila se těch prázdných hodin, které bude trávit sama, v domku obklopeném sněhem. V pokoji stál malý smrček. Nebudu ho zdobit, rozhodla se. Stačí, že voní. Pustila si rádiové koledy a rozložila na stole pasiáns. Nevyšel jí. Ale zabralo to trochu času. Odpoledne se šla projít do lesa. U studánky si odloupla dlouhý rampouch a lízala ho jako eskymo. Večer si udělám silný grog, tak silný, abych usnula. A zejtra si budu celej den číst. Možná jsem si přece jen měla koupit televizi. Ale tím by se mi ztenčily prachy na ten kožíšek, kterej si za rok určitě pořídím. Třeba si ho zajedu koupit do Prahy. Stmívalo se, když se vrátila k domku. Právě si setřepávala sníh z ramen, když zaslechla motor auta. Nebyl to traktor ani gazík od lesní správy, znělo to jako normální osobní vůz, který se namáhavě prodírá neodklizenou cestičkou. Stála před dveřmi, dívala se k zatáčce. Kdo to může být? Na Štědrý den? Objevila se červená škodovka, zastavila kus od domu, Kytka přimhouřila oči. Z auta vystoupil muž v krátkém rozepnutém kožíšku. Pod paží držel něco bílého. Zabouchl dvířka, zvedl hlavu, uviděl ji, mávl na pozdrav. „Lukáši!“ vykřikla. „Ahoj, nesu kvasnice a mouku. Upečeš chleba, Kytko?“ Radostně seběhla se schůdků. „Čekáš hosty?“ „Naopak, sám jsem host. Pokud ještě přibíráte.“ „Jsem tady sama.“ „Máš kapra?“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173614
„Ne. Ani ozdobenej stromek. Ani cukroví.“ „To je ovšem ostuda, Kytko. Ale zato máš štěstí. V týhle krabici je spousta dobrejch věcí. Musím se přezouvat?“ „Musíš.“ „Průšvih. Mám díru v ponožce. Akorát na palci. Hele.“ Popíjeli poslední várku grogu, přikusovali čerstvý chléb se slaninou a Kytka končila vyprávění: „V té kapli se mu Vanina přiznala, že ty kamarády karbonáře udala ona, aby ho zachránila.“ Lukáš pokýval hlavou a dodal: „A hrdina se na ni rozzuřeně vrhl a málem ji utloukl těžkými pouty. Naštěstí kostelník uslyšel randál, přiběhl a zachránil ji. Od té doby se už nikdy neviděli.“ „Tys ten film viděl?“ „Ne. Ale četl jsem to. Jako novelu.“ „Tak proč jsi mě to nechal celý vyprávět, když to znáš?“ „Protože povídáš moc hezky. Máš vypravěčskej talent. Škrtl sirkou a přes její plamínek se zadíval na dívku. Když mu ohýnek dohořel až k prstům, sfoukl ho, pak zapálil druhý. „Co je, proč se tak koukáš?“ „Studuju si tě. Seš pěkná ženská.“ Tentokrát uhasila plamínek sama. Okamžitě vyndal z krabičky další zápalku. „Nech mě, je to přece moje řemeslo. Proč ti to vadí?“ „Znervózňuje mě to. Já bych nikdy nemohla stát modelem k obrazu.“ „Nenechal bych tě… stát. Kdybych tě maloval, tak jedině vleže. Akt, víš?“ „To bych se styděla, určitě bych měla husí kůži.“ „Tak bych tě nejdřív opil. Jaká seš, když se opiješ?“ „Nejdřív hrozně ukecaná a pak se mi začne chtít spát. Což je stadium, v kterým jsem právě teď.“ Hlasitě zívla. Odložil sirky. „Takže mě teď vyhodíš? Nebo mi usteleš někde v síni?“ Už se na ni nedíval. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173614