Odcházela jsem s pocitem, že mě bohatě obdarovaly. Doma jsem si pohlednice rozložila na stůl. Bylo jich asi dvacet, všechny byly adresovány Josefu Prokešovi, akademickému malíři, samá přání k svátku, k Vánocům nebo Velikonocům, všechny pocházely z předválečného času. Tři vánoční pohledy tvořily jakousi sérii a líbily se mi nejvíc. Hodně mě zaujala pohlednice, na níž byla fotografie malého hošíka. Stál uprostřed polní cesty s kyticí růží v ruce a něčím mi připomínal tu nádhernou slečnu v noční košili ze sbírky Jany Jelenové. Chlapec na mém obrázku byl dokonale čistý, bezvadně učesané vlasy se mu leskly, oblečený byl do krátkých černých kalhot a obutý do černých polobotek s bělostnými ponožkami. Usilovně jsem se snažila do malého chlapce zamilovat, jako do té slečny s milostným psaníčkem, ale byl moc malý, snad šestiletý, mohl by to být její mladší bratříček. Co jsem cítila k ní, jsem k tomu prckovi, jdoucímu někomu gratulovat k svátku, cítit nedokázala. Dráždilo mě to, ale něčím mě stále přitahoval. Maminka vytáhla bleděmodré pevné desky, dřív si do nich ukládala své účty, teď mi je dala na moji sbírku. Moc mě to tehdy bavilo, vytahovat z desek pohledy, pozorně a do všech podrobností si je prohlížet a snít nad nimi různé děje. Jana Jelenová v Praze měla u sebe tu pohlednici nejkrásnější, slečnu u okna, Ida měla sbírku filmových časopisů Hvězda po mamince a já jsem taky mohla mít pocit, že mám něco hezkého, holčičího, čím se můžu pochlubit. Idina babička mě potěšila ještě jednou. Jen co odezněl státní smutek po smrti Stalina a Gottwalda, dali v Liďáku na program francouzský film, jmenoval se Slečna de Scudéry a Idina babička rozhodla, že na něj půjdeme s ní. Šly jsme na pátou odpolední v sobotu. V bílé kachlíkové chodbě se tísnili samí dospělí. Stará paní Prokešová, v černém dlouhém staromódním plášti, s námi stála opodál. Když si nás biletářka vedle ní všimla, zarazila se. „Víte, paní Prokešová, že je to film mládeži nepřístupný?“ Idina babička jen mávla rukou. „Dobře vím, o čem to je, nijak to nemůže děvčatům uškodit, naopak, je to poučné,“ a rázně si s námi klestila cestu do sálu. Mnohem později, když jsem někde četla o anglických aristokratkách, jak v doverském přístavu při nastupování na loď odháněly celníky mávnutím 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173569
ruky coby dotěrné mouchy a s hlavou vztyčenou kráčely dál, vzpomněla jsem si na Idinu babičku. Byly jsme na ni tenkrát pyšné, jak se nenechala zastrašit, a soustředěně jsme sledovaly děj na plátně. Paříž v sedmnáctém století, temná podzemní sklepení pod starodávným zlatnickým krámem, třpyt drahých kamenů a zlatých šperků, chorá mysl nešťastníka, který se kvůli klenotům dopouštěl zločinů, všemu jsme dobře rozuměly. Také já jsem jednou pozvala Idu do svého odlišného světa, tím byl náš evangelický kostel. Měla jsem tam s ostatními dětmi účinkovat při vánoční besídce. Už dlouho předem si moje maminka plánovala, že mi k té příležitosti ušije námořnické šaty. Když šlo o šití, prožívala přímo tvůrčí muka. Teta Vlasta jí pomáhala párat látku, maminka látku opatrně barvila v námořnické modři, máchala v octové vodě, žehlila a při tom neustále ustaraně opakovala: „Enom esli se to povede!“ Asi to tehdy byla dětská móda, mít šaty s námořnickým límcem. Když jsem si je už hotové oblékala, byly stále cítit octem, ale mamince i tetě Vlastě jsem se v nich líbila. V naší evangelické modlitebně usedla Ida vedle mých octových šatů do dřevěné lavice vpředu před kazatelnou. „Máš hezké námořnické šaty,“ všimla si. „Ty mi šila maminka.“ Ida se rozhlížela po holém interiéru, bylo to pro ni nezvyklé prostředí, ale nijak se k němu nevyjadřovala. Vedle nás usedali moji malí známí z nedělní školy. Sál se úplně zaplnil, někteří lidé vzadu museli dokonce zůstat stát. Když nás, děti, vyzvali, abychom se shromáždily kolem kazatelny, zůstala Ida sedět v prázdné lavici sama. V hloučku dětí pod kazatelnou jsem spolu s ostatními recitovala naučené texty z Bible a zpívala vánoční písně. Ze svého místa jsem viděla na Idu a ona se na mě vážně usmívala. Bylo tak nezvyklé vidět ji tam. Také svoji maminku a tetu Vlastu jsem očima vyhledala. Nakonec ženy ze sboru začaly dětem rozdávat velké papírové sáčky plné cukroví a ovoce. Velice mě potěšilo, že daly také jeden Idě, mému hostu. Na staré fotce z besídky sedíme s Idou vedle sebe, obklopené z obou stran dětmi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173569
Ida se tváří přemýšlivě, na sobě má pruhovaný svetr, ale nejsou vidět její tmavomodré vlněné šponovky, vím, že je měla ten den na sobě. Podruhé už Ida do našeho kostela asi nevstoupila. Když jsem si námořnické šaty doma vysvlékala, uviděly maminka s tetou Vlastou na mojí spodní košilce modré fleky v podpaží a kolem pasu. „Ty šaty púšťajú barvu!“ zklamaně řekla maminka. „Nó, asi to ináč nejde, když je látka barvená.“ Já jsem své námořnické šaty ale nosila ráda, dokud jsem z nich nevyrostla. Zdobila je Idina pochvala. Konečně jsem ji spatřila, Idinu krásnou maminku! Ida mě vítala ve dveřích jejich bytu a vzrušeně šeptala: „Je tu maminka!“ „Dobrý den,“ pozdravila jsem v kuchyni. Seděla tam velká žena zabraná do živého hovoru s Idinou babičkou. Mě si ta krásná maminka skoro nevšimla, jen napůl ke mně pootočila obličej a maličko, téměř vůbec, se pousmála. Dál se bavila se svou matkou. Chvíli jsem stála u dveří a zdálo se mi, že celý prostor světlé kuchyně je tou ženou vyplněn. Její zlaté vlasy vyčesané do složitého uzlu svítily jako slunce, červené rty vyslovovaly slova plná významů. Když se postavila, hladké šaty jí obepínaly postavu a voněla jak vzácná květina. Měla jsem pocit, že přede mnou ožila slavná herečka z magazínu Hvězda. „Iduško, v pět buď doma, ať se spolu rozloučíme, než odjedu,“ oslnivě pohlédla na svoji dceru. Setkání se skutečnou Idinou maminkou do puntíku splňovalo mé představy. Byla jsem zvyklá o všem doma vyprávět. „Dnes jsem viděla Idinu maminku!“ hlásila jsem ve dveřích. „Ano, Věrku Prokešovú? Přijéla navštívit Idu?“ maminka vždycky nazývala své vrstevnice jejich dívčím jménem. Po určité době jsem bezelstně pronesla: „Maminko, já bych chtěla, abys vypadala jako ona.“ Ale hned jsem věděla, že jsem řekla něco nepatřičného. Maminčin obličej se proměnil, jako by spolkla něco hořkého. „Jak to myslíš, có?“ „Nó, aby ses voněla a trochu si malovala rty…“ upřesňovala jsem, ale už 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173569