VI. 1887–1887
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173567
Viděl jsem, s jakou námahou matka hospodaří a jak všechno s té nejtěžší a nejvážnější stránky bere. Bylo mi ji velmi líto. Vedla celé hospodářství, vařila, uklízela, opatrovala dítě a když jsem byl za obchodem, co se velmi často stávalo, zastávala mne i v krámě. A jak mne zastávala? Na příklad takhle: Přijel cestující a vlékl kufříky se vzorkami zboží do krámu. Ptal se po mně. Maminka, již osmdesátiletá, nebyla v nejlepší náladě: „syn není doma a vy jste se nepředstavil, tak kdo jste a co chcete.“ On: „jmenuji se tak a tak a zastupuji firmu tu a tu.“ Matka: „Ah, tu firmu já dobře znám a nekoupíme nic.“ On: „přijel jsem sem jen kvůli vašemu synu a počkám si na něho.“ Ona: „přijde až v noci.“ On: „tak tu přece počkám.“ Ona: „je vám snad něco dlužen?“ On: „Ani krejcaru.“ Ona: „A vy se mi tady budete přissávat jako ta pijavice? Jen se nezdržujte a prodávejte si jinde. My váš dům dobře známe, posledně jste nám poslali věci, co jsme ani neobjednali, a my všechno máme a nic nechcem a nic nekoupíme a s pánem Bohem, mladý pane!“ Byla velmi resolutní, někdy až příliš. Byl jsem již tři a půl roků vdovcem a bral jsem k dítěti jen 13nebo 14ti leté chůvy. Jednak jsem se chtěl vyhnouti pomlouvačným jazýčkům a potom by maminka zdatnou hospodyni v domácnosti nebyla ani snesla. Kdepak, se jí plésti do hospodářství. Nebyl to již snesitelný život pro nás všechny tři. Tak jsem se pevně rozhodl, že si vyhledám nevěstu a že pomohu matce a i sobě. Rozejel jsem se a byl jsem na několika místech. Srdce mi ale k žádné z nich neradilo. Vždyť je, Bože můj, tolik manželství lhostejných, váží se oba jen z potřeby k sobě, bez lásky, a možná, že bych to byl též udělal. Žít se nějak musí. Ale když jsem si vzpoměl na toho svého hošíčka, řekl jsem si: ano, ty bys mohl žíti vedle nějaké ženy, dobrotivě a ohledně a ona by to u tebe zlé neměla, ale můžeš jí svěřiti svého jediného, slaboučkého hošíčka? Bude ho tak ošetřovati, jak to jeho slabá konstituce žádá? Seznal jsem vskutku velmi slušná děvčata, a z dobrých rodin, ale žádná se mi nezdála dosti dobrou pro mého syna. Třeba mi přátelé ke mnohým radili, měl jsem vůči sobě novou výmluvu, že počkám, až se to dítě úplně uzdraví
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173567
108
a alespoň trochu sesílí. Často se nastydl, kašlal a ztratil chuť k jídlu. Lékař říkal, že je to slabost dětská a ta že se později ztratí. A v krámu toho marného povídání! Ženské mu vyzpovídali svá dobrá srdce: že je ho škoda, dítěte, sirotka, že mu tatínek přivede macechu, a ta je vždycky zlá a že ho bude ukrutně trestat. Když odešli, přitulil se ke mně a ptal se: „tatínku, co je to „macecha“ a jak vypadá taková macecha?“ Já: „no, je to taková nedobrá žena a trestá nehodné děti.“ On: „Ta má asi rozchuchané vlasy, viď, a pořád hubuje, to je asi, už vím, jako Oubrechtka, ta své děti pořád bije, to je macecha, že jo?“ Jednou v krámě poslouchal, když kupovala jedna sousedka džbán. Povídala kamarádce: „Včera jsem koupila takovej žbánek, ráno jsem toho mého neřáda poslala pro mlíko a von ho upustil i s mlíkem.“ „Tos eště hloupá“ poučovala přítelkyně, „to já dám klukovi žbán do ruky a hned mu nabiju a řeknu, dej na něj pozor, když ho rozbiješ, dostaneš tuplem a ten si dá potom dobrej pozor.“ Rudolfek mi šeptal: „tatí, viď, to jsou obě macechy.“ Obával jsem se neštěstí a zřekl jsem se štěstí. Maminka v tu dobu vážně již postonávala a bylo jí jedenaosmdesát roků. Myslel jsem, až budeme se synem samotni, půjdeme do Prahy, zbavíme se toho kramaření, budu zajisté v Praze dosti zaměstnán a dám dítě do nějaké dobré rodiny. Matka již mi hospodařila tři roky. Tu si počala stěžovati, že má těžké nohy. Otýkaly jí až ku kolenům. Přišla ji navštíviti sousedka Kantoříková, zastavila se a: „s vaší matkou je to zlé“ pravila, „vydrží jenom tak asi tejden. Nohy už votejkají, zmáčkla jsem votok prstem a důlek jí zůstal. To měla má matka taky tak. Už tu dlouho nebude.“ Matka nechtěla o lékaři ani slyšet. „Budu-li muset umřít, umru. S tou myšlénkou jsem už se smířila, ale co si počneš ty, můj hochu, až tu zůstaneš sám s dítětem. Najdi mu matku, koukej, tak dlouho nečeká žádnej vdovec!“ Ráno na to jsem matce řekl, že neotevru krám a že asi za dvě hodiny přijdu. Běžel jsem do Rokycan k vojenskému lékaři Fischerovi. Objednal jsem povoz a lékař se se mnou hned vrátil. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173567