„Mně by to nevadilo,“ pokrčila rameny Bean. Nadzvedla vlasy, takže se po opěradle gauče rozprostíraly jako vlasy Ofélie utonulé v potoce. Rose si sedla, v ruce pořád držela mokrou utěrku. „Co je to za nesmysl? Musím tu zůstat a starat se o mámu.“ „Na to existují lidi, abys věděla. Říká se jim doktoři.“ „Tak to nemyslím.“ „Fajn. A co takhle?“ Bean se posadila a knížku odložila stranou. Rose mrkla na zlomený knižní hřbet a stránky rozepjaté jako ptačí křídla. „Co kdybys tady zůstala, dokud máma nedokončí léčbu, a potom odjela do Anglie nebo třeba někam jinam, podle toho, kam bude chtít Jonathan?“ „Mám práci. Nemůžu si jenom tak odejít.“ „Dostává Jonathan plat?“ „Samozřejmě.“ „Dali mu ubytování?“ „V Oxfordu ano, jenže kdoví, jak to bude příště.“ „Tak nepotřebuješ pracovat.“ „Možná to pro tebe bude šok, Bean, ale ne všichni pracují jenom pro peníze.“ „Ale jistě že jo. Proto se tomu říká práce. Kdyby nám platili za to, že jenom sedíme a hezky vypadáme, tak by se tomu říkalo nějak úplně jinak.“ „Ale já nechci jenom sedět a nic nedělat. Nechci být žena v domácnosti. Nechci být jako…“ Rose konec věty zcenzurovala, ale ten už visel ve vzduchu a Bean po něm chňapla. „Nechceš být jako máma? Tohle možná bude šok pro tebe, Rose, ale já jsem přesvědčená, že kdyby máma chtěla pracovat, tak by mohla. Táta ji tu přece nedrží jako v nějakém vězení z dob, kdy ženy ještě neměly volební právo. A kromě toho ti
2 98 2
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173468
nenavrhuju, abys nepracovala už nikdy. Říkám jenom, že zrovna teď, v tuhle chvíli, si nemusíš dělat těžkou hlavu kvůli práci. Spousta lidí by chtěla být na tvém místě. Třeba já.“ „Nevšimla jsem si, že bys poletovala po venku a sháněla si práci.“ „Chystám se na to.“ Rose si odfrkla a podívala se ven z okna. Na nebi se stahovaly odpolední šedé mraky. Blížila se bouřka. Spojila ruce, zatahala postupně za všechny prsty, protáhla si svaly a mezitím si v duchu pohrávala s budoucností. Kdyby si naplánovala, že odjede, až mámě bude líp, vypadalo by to, že jí na ní nezáleží, že se na máminu potyčku se smrtí dívá jako na nepříjemné zdržení svých vlastních plánů. Co je to za dceru — za člověka —, že takhle uvažuje? A co kdyby si naplánovala odjezd, a mámě se potom neulevilo? Co kdyby to dopadlo tak, že by seděla s letenkou v ruce a čekala na máminu smrt? „A co když to nezvládne?“ „Zrovna jsi řekla, že přináší smůlu o tom mluvit.“ „Já vím. Ale nemůžu na to přestat myslet.“ „Nedělej z toho drama, Rosie. Plácla jsem to jen tak. Ne stane se to.“ Bean se vrátila ke knížce. Rose si ještě chvíli nervózně hrála s prsty, dokud Bean knížku neodložila a dlouze a pevně se na ni nepodívala. Rose neměla v povaze být takhle nesvá a trochu ji to znervóznilo. „Co budu dělat? Co budu dělat, jestli umře?“ zeptala se Rose tak tiše, až se zdálo, že se slova cestou vytratila. Bean si povzdechla. „Kdybys měla v hlavě mozek, tak bys dala výpověď a odjela do Anglie za Jonathanem. Chápeš, o co tu jde?“ „Nemohla jsem.“
2 99 2
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173468
„Pak žádnou další výmluvu nemáš. Ať už to s mámou bude tak či onak, na tvoji budoucnost to nemá absolutně žádný vliv.“ „Jak to myslíš?“ „Myslím to tak, sestřičko moje, že to jediné, co tě tu drží, jsi ty sama.“
2 100 2
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173468