Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173465
IV
Minneapolis, Minnesota, 1990 Zdál se jí sen. Zmatený, divoký, hrůzostrašný. Takový mívají lidé v horečkách. Byl plný křiku a pláče. Nějaká žena naříkala a prosila o smrt. Zřejmě ji nikdo nevyslyšel, protože ten hlas ne utichal. Co se jí asi muselo stát, že si přála zrovna tohle? Ten sen byl zvláštní. Temný. Bez obrazů a barev. Poskládaný jen z děsivých zvuků a pachů. A provázela ho bolest. Nepopsatelná, neutuchající. Selena měla pocit, že se jí krev v žilách mění v ledové krystaly. Uvěřila, že se ocitla v pekle. Jen nechápala, proč tam mrzne. Jedinkrát se ozval známý hlas. Zašeptal její jméno. Jenže ho skoro okamžitě překřičela ta žena. Trvalo to věčnost. A pak utrpení náhle skončilo. Otevřela oči, ale jen aby zjistila, že ta tma už nikdy nezmizí a že ona sama je ta žena. „Odpusť,“ ozvalo se nad ní. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Takový hluk! Jako by slyšela všechno. Úplně všechno. Tisíce hlasů mluvících jeden přes druhý. Miliony zvuků, které v první chvíli ani nedokázala identifikovat. Tiskla si ruce k uším, ale úleva nepřicházela. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173465
„Seleno.“ Trhla sebou. Opřela se o ruce a nahmatala jehličí. Zvuky a vůně. Musela být v lese. Snažila se soustředit. Panikou ochromený mozek se pomalu adaptoval. Ze všech těch vjemů začal tvořit prapodivné obrazce. „Je mi to tak líto!“ Hlas jejího bratra nikdy nezněl tak smutně. „Manueli?“ zeptala se vylekaně. Bála se. Té tmy a hluku. I vzpomínek, které se jí v mysli začaly objevovat nečekaně a zcela zmateně. „Kde je táta?“ vyhrkla. Ve stejný moment už stála na nohou. „Manueli?!“ Vlastně ho svým způsobem viděla. Šedou siluetu na šedém pozadí. Jako by na sebe sluchové vjemy braly fyzickou podobu. Manuel vypadal jako nehybná socha vytesaná ze vzduchu. Socha s lahodnou vůní a bušícím srdcem. V tu chvíli jí došlo, že to její je němé. „Ne!“ vykřikla a bolest v hrudi, nejtišším místě široko daleko, jí málem podtrhla nohy. „Já jsem to nechtěl. Věděl jsem, že bys nesouhlasila,“ zasténal Manuel. Brečel. Ten dospělý muž brečel. „Sáhni si na krk!“ přikázal. V jeho hlase teď zazněl vztek. Váhavě ho poslechla. Ucítila jemný řetízek a na něm přívěsek. Hmat, nyní nadpřirozeně citlivý, snadno odhalil tvar té věci. „Já mám meč,“ zašeptala užasle. „Táta si to přál. Věděl, že bys jinak přeměnu nepřežila. Bůh ví, že já nesouhlasil!“ „Neměl mi ho dávat,“ hlesla. „Neměl,“ souhlasil tiše. Jeho srdce překotně tlouklo. Selena si uvědomila, že přestává uvažovat jasně. Objevila se touha. Přišla náhle a mocně jako přílivová vlna. Nezastavilo ji ani zděšení, které ji provázelo. Chtěla… Potřebovala…
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173465