nespatøila ani stín, jejž vrhá Bùh svým tìlem, zato jsem vidìla vzrùstat Abramovu moc. Odpovìzte mi – odkud ta moc pochází, když ne právì od Boha?“ ptá se a odhazuje kost, jíž se okamžitì zmocní psice. Noéma vstane z podušky a pøechází pod loučemi, jejichž plamen ji obléká do svého tøepotavého svìtla, a stále sleduje myšlenku, jež ji dìj se co dìj nechce opustit. Neprokazuje tím, že ji nevychoval nikdo jiný než sodomský filozof? „Proč si Bùh zvolil za svého prostøedníka Abrama? Proč právì jeho?! Anebo to byla volba zcela náhodná? A proč se mu zjevil až v Harránu, jak jsi mi o tom vyprávìl?“ obrací se k Lotovi. „Proč mu nezastoupil cestu v dobì jeho mladosti ještì pøedtím, než rodina vyšla ze starobylého mìsta Uru?“ Lot se opírá dlaní o desku stolu. Naslouchá Noémì jen na pùl ucha, vnímá však všechny její pohyby, z nichž jeden každý je tak pùvabný, že je jimi očarován až k ustrnutí, avšak současnì ho zmáhá jakási až majetnická pýcha, že Noéma je jeho, jen jeho a nikoho jiného. Nedovede si pøedstavit krásnìjší pohyb než ten, který mu zrovna padá do očí: Noéma zvedá ruce k vlasùm, pozvedajíc lokty až nad ramena, a protahuje se. Lehává po jejím boku a ovšem též na jejím bøiše už tolik let a po všechen ten čas ji vnímá jako podivuhodný a snad nezasloužený dar, probouzející v nìm pocit neskonalého štìstí, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173418
ale až v poslední dobì onen dar zamìstnává všechnu jeho mysl. Je svou ženou obklopen jako ryba vodou a musí si pøiznat, že by umøel, kdyby ta voda opadla. Snad by už mìl všechny odehnat? A ulehnout s Noémou pod hvìzdy, jež jsou této noci tak jasné a čisté –. Avšak Lot není mladík a dávno už ví, že vzrušivá nebývá pouze samotná chvíle milování, ale rovnìž čekání na ni. A tak nenaléhá a nespìchá. „Má se snad Bùh obracet na žebráky, kteøí dovedou leda prosit a spínat ruce?“ Takto Izmael odpovídá na Noéminy otázky. Odpovídá jí vášnivì, jeho rty se chvìjí vzrušením a jeho oči znovu zachvacuje horečka. Vstává z podušky vedle Támar a pøiskočí k Noéminì boku. „Má se obracet k ubožákùm, kterým chybí vùle i odvaha?“ chce slyšet její odpovìï. Noéma si prohlíží chlapce málem pobavenì. Není zajímavý ve svém rozhorlení a v upøímném zápalu? A není krásný a nepodobá se chvílemi Sicharovi? Ach Sichar, usmívá se, bere Izmaela za ruku a ptá se ho, kolik je mu let. „Právì tolik, abych už vìdìl, co øíkám a mohl si za tím pevnì stát,“ odpovídá Izmael krásné ženì, jež mu tak nečekanì uvìznila ruku ve své dlani. „Chcete se dopátrat, jak se pastýø Abram domohl pøíznì Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173418
Boha?“ táže se Lot a bouchá bronzovým pohárem do stolu. „To všechno je velice zajímavé, ale též tajemné až k nepochopení. Abram chodíval o nic ménì rozedraný než já a když se klepal zimou a nemìl z čeho rozdìlat oheò, nezbývalo mu než sbírat velbloudí trus. Pamatuji se, jak mu hlad často nafoukl bøicho a žízeò jak mu slepila ústa. Nemohl si dopøát vína a pil pouze vodu. A hle – najednou se z takové jámy ponížení dovedl vydrápat až k oblaku slávy.“ Ukáže na Izmaela prstem, aby zdùraznil, že mluví pøedevším k nìmu, a pokračuje: „Dovedl se vetøít do pøíznì samotného Amenemheta, jenž byl bohem nad všemi egyptskými bohy, proč by tedy nedokázal na sebe upozornit též Boha a naklonit k sobì jeho ucho? Proč by ho nedokázal pøelstít?“ Izmael stojí v úleku nad takovým rouháním. Lot se dobøe baví a neví, proč by to mìl zakrývat. A jeho úvaha plyne dál: „Netuším, co Abram nabídl Bohu, ale faraonovi dal svou ženu Saraj. A nelžu vám, obloudil pána Horního i Dolního Egypta tak, že ten ji pøijal k sobì a učinil z ní svou první ženu a vládkyni harému.“ Takto a právì takto pokračuje, jakkoli mu nemùže ujít, že na Izmaelovì čele se hromadí mrak. „Když jste pøišli do Egypta, nebyla Saraj starší než dnes Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173418