zná své lidi, pokusí se odvést pozornost, a dá přinést hromadu lahví burgundského vína, které byly co nevidět vyprázdněny. Nástroje našich páterů mezitím nabyly svého dřívějšího vzhledu. Úlitby Bakchovi byly co chvíli přerušeny úlitbami Priapovi. I když byly nedokonalé, zdálo se, že se s tím naši zhýralci spokojí a jednou jim buď má stehna, nebo podruhé třebas můj zadek posloužily jako obětní oltář. Brzy se jejich myslí zmocnila nesmírná veselost. Nabídly jsme svým společníkům další červené víno a nějaké pochoutky. Každý z nich se věnoval některé části mého ženského oblečení: kousek po kousku mě vysvlékli donaha a přikryli jediným kouskem, kapucínským pláštěm, a moc jsem se jim v něm líbila. ,Nejste bez sebe štěstím z potěšení, že vidíte líbeznou tvářičku, jako má okouzlující Manon?‘ vykřikovala napůl opilá Dupuisová. ,Kýho výra!‘ na to opileckým tónem otec Angel. ,Já jsem sem přece vůbec nepřišel proto, abych zíral na krásnou tvářičku, ale abych ojel nějakou kundu! Pořádně jsem zaplatil,‘ dodal, ,a krucinál, ocas, co držím v ruce, odsud neodejde, dokud si nezašoustá třebas i s ďáblem!‘“ „Tuhle scénu poslouchej pozorně,“ nabádala mě Bois-Laurierová a přerušila řeč, „je svérázná. Ale upozorňuji, možná trochu pozdě, že nemůžu z těch siláckých řečí nic vyškrtnout, protože by ztratily veškerý půvab.“ To mě pobavilo. Bois-Laurierová pokračovala s velkou elegancí: „,Třebas s ďáblem!‘ opakovala Dupuisová, zvedla se ze židle a nasadila stejný huhňavý tón jako kapucín. ,Tak jo! Šoustej,‘ řekla a vysoukala si sukni až k pupku. ,Podívej se na tu úctyhodnou kundu, ta vydá za dvě. Já jsem pořádná ďáblice… Tak jen mě šoustej, jestli máš dost odvahy, ať z těch peněz něco máš!‘ Přitom popadla otce Angela za vousy, stáhla ho na sebe a povalila 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173400
na malé lůžko. Pátera nadšení jeho Proserpiny nijak nevyvedlo z míry, chystal se, že se do ní pustí, a taky to hned udělal. Sotva šedesátiletá Dupuisová pocítila tření a první páterovy nárazy, zmocnila se jí ta úžasná rozkoš, kterou jí žádný smrtelník už víc než pětadvacet let neměl odvahu poskytnout. Uvedla ji do vytržení a způsobila, že změnila tón: ,Ach můj otče, můj drahý otče!‘ a zmítala se přitom jako posedlá. ,Jen přirážej… udělej mi to, abych z toho něco měla… jako by mi bylo patnáct, příteli. Ano, cože to vidíš? Je mi patnáct… cítíš, jak mladě vypadám?... Do toho, ty můj malý cherubíne!... Vracíš mě do života… děláš záslužnou práci…‘ Mezi těmito něžnými výkřiky Dupuisová svého přeborníka líbala, svírala a posledními dvěma zuby, které jí v puse zůstaly, dokonce i kousala. Naopak, páter, zmožený vínem, se moc nesnažil, víno už na něj začínalo pořádně působit. Přítomní diváci, tedy ctihodný otec Anselm, Hilaire a já, jsme si brzy všimli, že otec Angel ztrácí půdu pod nohama a jeho pohyby ztrácejí na pravidelnosti. ,Sakra, to je ale bordel!‘ rozkřičela se najednou Dupuisová. ,Zdá se mi, že ti klesá… Ty pse, to mě chceš takhle pohanět…‘ V tu chvíli se páterovi zvedl natřásáním zmožený žaludek a záplava z něj zamířila rovnou do obličeje nešťastné Dupuisové právě ve chvíli, kdy začala milostně ryčet. Pusu měla otevřenou, a tak se stařena cítila tou smradlavou úlitbou, vlastně tedy zvratky, nakažena, i jí se zvedl žaludek a splatila svému útočníkovi stejnou mincí. Odpornější a zároveň směšnější podívaná se těžko kdy naskytla! Mnich těžce dolehl na Dupuisovou, ba zhroutil se na ni. Ta se ho mocně pokoušela obrátit na bok, a nakonec se jí to povedlo.Oba dva se matlali v tom svinstvu a jejich obličeje byly k nepoznání. Dupuisovou ovšem vztek nepřešel, a tak 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173400
mlátila pátera Angela pěstmi vší silou. Se svými dvěma spoludiváky jsem se natolik nepříčetně chechtala, že jsme jim rozhodně nemohli přijít na pomoc. Pak jsme ale přece jen ty dva přeborníky oddělili. Otec Angel usnul, Dupuisová se snažila očistit. Nastala noc a každý se odebral v klidu do svého sídla.“
Pojednání o lidech, kteří rádi hřeší nepřirozeně. Má dokázat, že není třeba je ani litovat ani odsuzovat Po tomto krásném vyprávění, jemuž jsme se srdečně zasmály, pokračovala Bois-Laurierová dost rozvláčně asi takto: „Nechci vůbec mluvit o nepřirozených choutkách těch stvůr, sodomitů, ať už jsou aktéry nebo obětmi. Dnes se jich v Itálii vyskytuje míň než ve Francii. Cožpak nevíme o jednom roztomilém, bohatém pánovi, poblázněném touto posedlostí, jenž nebyl s to ve svatební noci dovršit své manželství s kouzelnou nevěstou? Musil povolat svého komorníka a tomu při vyvrcholení aktu nařídil, aby mu na stejný způsob zavedl svůj úd do zadku, podobně jako on to činí po předku své ženě. Musím ale poznamenat, že ti páni nepřirození zvrhlíci se našim urážkám vysmívají a energicky své choutky brání. Hájí se tím, že jejich odpůrci se chovají stejně jako oni. My všichni hledáme rozkoš, říkají ti bludaři, a to takovou cestou, jíž ji doufáme dosáhnout. Vede nás záliba zrovna tak jako naše protivníky. Jistě připustíte, že nejsme pány nad takovou či onakou choutkou, jež nás ovládá. Tvrdí se, že jsou-li to choutky zločinné a urážejí přirozenost, máme je zavrhnout. Rozhodně ne: když jde o potěšení, proč se nedat vést svou chutí? V tom není vůbec nic zločinného. Ostatně není pravda, že nepřirozené je proti přírodě, protože tatáž příroda 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173400