Kameny „Tak zítra už jsou tady, holky,“ dočetla babička Kokešová telegram. Táta s mámou se po půl roce vrátí z Německa. Jak strašně se mi už stýskalo. Naštěstí nám děda večer co večer před spaním vyprávěl o zahradě s tajemnými balvany. Říkal, že pod nimi se v noci otvírají chodby, co vedou k lidem, které nejvíc milujeme, ať už jsou kdekoliv. Přitiskla jsem se ke své milované sestřičce Evelíně a zavřela oči. Kdyby těch pohádek nebylo, asi bych se uplakala steskem. Takhle stačilo si večer v posteli představit, že až usnu, vyjde z kouzelné zahrady maminka a bude nás celou noc hladit po vlasech, dokud se zase neprobudíme. „Skoč k Jarce pro droždí,“ řekla babička. „Něco dobrého tátovi a mámě upečeme.“ A pak ještě dodala, abych se nikde necourala, že možná přijde bouřka. Z dálky už bylo slyšet dunění. V krámku „u Jarky“ dole v ulici nikdo nebyl. Chvíli jsem tam bezradně stála. Zdálo se mi, že vzadu někdo poslouchá rádio, a tak jsem hodně nahlas pozdravila. Nějakou chvíli trvalo, než se objevila prodavačka, která už se léta nejmenovala Jarka, nýbrž paní Borgesová. Vypadala nějak divně. Obvykle se totiž usmívala. Vždycky se mě ptala, jak se po prázdninách těším do školy. Jenže teď neříkala nic. A tak jsem začala sama, že už mám připravenou aktovku. Chtěla jsem ještě dodat, že máma mi přiveze z Německa penál s dvacetibarevnou propisovačkou, ale v tu chvíli se regály v obchodě roztřásly
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173099
tak, že z nich začalo padat vystavené zboží. Dunění zvenku sílilo a nebyla to bouřka. Vyběhla jsem na ulici a pohlédla do kovové hlavně obrovského tanku. „Ivani!“ vykřikla paní Borgesová, zatímco ze zatáčky nad naším domem vyjížděla další šedozelená monstra. „Napadli nás Rusáci! Bude válka!“ křičel pan zahradník Kozák, ke kterému jsme s babičkou chodily pro ty nejsladší maliny v Benešově. Mával zuřivě vzduchovkou proti tankům. Za ním se hnal můj dědeček s velkým praporem. „Války přece nejsou, dědo,“ chytla jsem ho za rukáv, protože jsem díky naší paní učitelce věřila, že vojny „vyhynuly“ stejně jako dinosauři už dávno před mým příchodem na svět. Z tanků začali vyskakovat vojáci. „Dádulko, utíkej domů!“ křikl praporečník. Přesně v tom okamžiku třeskl výstřel. Pan Kozák se skácel i se vzduchovkou k mým nohám. Chodník se začal barvit krví, která připomínala obrovské maliny z jeho zahrádky. „Pomoc!“ volala paní Borgesová. Cítila jsem, jak se pod koly těžkých tanků třese zem. Tohle je válka? Vzpomněla jsem si na knížku, ve které uniformované esesačky škrtily v koncentrácích nemluvňata. „Utíkej!“ zařval na mě ještě jednou děda. Utíkala jsem. Nikoliv k domovu vstříc tankům, ale dolů ulicí. Pryč. Zahnula jsem až pod Karlovem na úzkou pěšinku mezi domky. Po ní jsme chodily s babičkou zkratkou kolem hospodářství tetky Rádlové do kostela. Jenže tetka, co mi vždycky ukazovala slepé králíčky, teď nikde nebyla…
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173099
Utíkala jsem dál podél vysoké kamenné zdi, které jsem si dřív nikdy pořádně nevšimla. V panice jsem strčila do železných vrátek, na nichž visel zrezivělý řetěz. Branka se skřípavě pootevřela. Škvírou jsem se protáhla dovnitř a udýchaná padla do vysoké trávy. V křečovitě sevřené dlani jsem držela babiččino droždí a cítila, jak se třese zem. Když jsem zvedla hlavu, nevěřila jsem svým očím. Ležela jsem v tajemné zahradě, o které nám děda každý večer vyprávěl. Všude byly samé balvany a kameny, jako by je sem někdo poházel z nebe. Mezi nimi rostla vysoká tráva, křoví a plané ovocné stromy. Zpívali tu ptáci a létali motýli, jako by venku nejezdily tanky. Uvelebila jsem se pod jednu z jabloní a poslouchala vzdálené dunění. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Měla jsem hrozný strach a vůbec se mi nechtělo z bezpečí dědovy pohádkové zahrady odejít. A pak se to stalo. Jeden z těch velkých kamenů se pohnul. Objevila se tajemná chodba a z ní vystoupila moje maminka. A za ní táta. Hladili mi vlasy a já jsem jim vyprávěla, co jsme s babičkou a dědou celé prázdniny dělali a jak už chodím sama nakupovat k Jarce. Ráno mě spící za kamennou zdí našla paní prodavačka, co se nejmenovala Jarka, ale paní Borgesová. Brečela jsem, protože jsem nechápala, kam se zase ztratili táta s mámou. „Oni už přijeli?“ divila se paní prodavačka, když mě vedla domů. „Přijeli,“ řekla jsem pevně. „Byli se mnou v zahradě, co jsou ty kameny.“ „Ještěže tam denně chodím,“ povzdechla a shovívavě mě pohladila. „Odpočívá tam celá naše rodina.“ Nikoho jsem v zahradě odpočívat neviděla. „Chodí tam i Jarka?“ napadlo mě.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173099