Ugo však něco podobného říci nemohl, protože okouni jeho wobbler, byť jeden z nejlepších na trhu, zcela přehlíželi. Jejich pozornost byla upnuta k něčemu docela jinému. „Chce to změnu,“ radil jsem mu, když jsem z vody vytahoval devátého okouna na patnáctý hod. A pro jistotu jsem prstem ukázal na naditou plastovou krabičku s malými rotačkami, abych mu napověděl. Milivoj pokýval hlavou, jako že rozumí, avšak místo třpytky s rotujícím listem, která by se co nejvíce přiblížila všudypřítomnému potěru, vybral ze svých zásob ještě větší wobbler. Lejno Čermákovic dogy! Tedy nástrahu pro danou situaci zcela nevhodnou. Copak by někdo normální sáhl po čtvrt metru dlouhém wobbleru v absurdní barvě dalmatina, kdyby usiloval o okouny na sotva sedmdesáticentimetrové mělčině? Myslím, že ne. A tím spíš, kdyby viděl, že se jako zdrogovaní vrhají po malé rotační třpytce zlaté barvy. Jenže Ugo se podobně jako malý kluk zapálil pro všechny ty wobblery, které teď vlastnil. Mezi nahazováním se jimi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173097
prohraboval, přičemž v mimice jeho tváře se dalo číst vrcholné uspokojení. Zřejmě už dlouho nic od života nezískal, natož zadarmo. Ano, mohl jsem ho zarazit. Říct mu, co by měl teď správně udělat, pokud si chce vytáhnout nějakého toho okouna dřív, než se celé hejno nasytí a odcválá bůhvíkam na hloubku. Byl to koneckonců začátečník, který by radu tohoto druhu jistě ocenil. Ale právě chybami se člověk nejvíc učí, a proto jsem si řekl, že nebudu nikoho vodit za ručičku, když radu de facto obdržel, a že pokud se jí nechce řídit, je to pouze jeho problém. Řekl jsem si, ať tedy sám hned při prvním náhozu zakusí, jak je vedení tohoto typu wobbleru na mělčině, kde voda dospělému sahá do pasu, problematické. A dokonce bych se nebál použít slovo absurdní. Milivoj však sebejistě zacílil, rozmáchl se jako oštěpař Železný a nahodil tak nešťastně, že wobbler posadil přímo do košaté koruny jediného listnatého stromu, který se na celém dlouhém břehu nacházel. Prostě Fantozzi! Ugo trhl prutem, až rozkýval pramici i větve v koruně stromu, a mně bylo okamžitě jasné, že máme po okouním brífinku. Rozpohyboval totiž loď a navíc z dubu sklepal do vody všechny suché větve. Škubal prutem tam a zpět, rumploval jím zleva vpravo a mával vpřed i vzad, jen aby nástrahu ukotvenou v hustých větvích vysekal. Jak napínal vlasec a ohýbal prut, přitáhl naši neukotvenou pramici blíž ke břehu, čímž okouní aktivita skutečně ustala. Musím přiznat, že v tu chvíli jsem byl naštvaný, neboť celé to dobře rozehrané utkání bylo kvůli jeho jedinému nepřesnému hodu předčasně ukončeno. Ale nedával jsem na sobě nic znát, protože chybami se holt člověk učí. A Milivoj se učil. Neustále potrhával prutem, klátil jím, až mě málem skalpoval, ale nakonec se mu jeho záměr podařil. Po jednom z vypružení nástraha vystřelila do obrovské výšky a obalená zeleným listím, které očesala z konců větví, až vypadala jako malá hlávka zelí, dopadla na vodu. Sotva dva metry od břehu. A v tu chvíli se hladina 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173097
otevřela jako brány Jericha. Ozvalo se mlasknutí, na které jsem před chvílí upozorňoval, a Ugo začal zdolávat rybu. Záběrem byl tak překvapený, že ji k naší lodi vysmýkal rychleji než netrpělivě. A vzápětí přišel můj moment. Když se u boku pramice vyvalil rybí bok, málem jsem omdlel. Nešlo totiž o splašeného bolena, jak mě v první chvíli napadlo, ale o velkého okouna! Kolosálního „tlamovce“. Elitního těžkooděnce zataveného v temném šupinatém pancíři. Jeho břišní a řitní ploutve hořely nasládlou krví nikdy nekončících válek, jeho hřbet zdobila vysoká trnová ploutev, mimořádně nebezpečná. Když jsem ho u lodi podebíral, výstražně ji vztyčil. Rozvinul ji jako bojovou zástavu, jako kdyby se chystal k rozhodujícímu boji muže proti muži – na bodáky. Ano, v mihotajících atomech jeho pronikavých očí jiskřilo odhodlání nevzdat se pozemšťanům tak lacino. Kdyby byl ve vodě, jistě by bojoval do roztrhání těla. Jenže mimo svůj přirozený živel neměl dost sil na to, aby trvale vzdoroval mým zkušeným rukám. A proto kapituloval. Postupně se přestal ošívat a my mu tak mohli naměřit parádních dvaačtyřicet centimetrů! Neuvěřitelné. Ugíno při všech těch premiérách, které pod mým vedením právě prožíval, překonal magickou okouní hranici čtyřiceti centimetrů. Stačilo mu k tomu necelých patnáct minut. „Člověče, ty máš kliku. Takovýho okouna já neviděl už dobrých osm let,“ kroutil jsem nevěřícně hlavou, když jsem kilovému okounovi, ležícímu na podlážce v pramici, vytahoval z jeho široce rozevřené tlamy sežvýkané dubové listí. A nepřestával jsem se divit dál. Spolu s listím jsem hladce vyňal i nasátý wobbler, což znamenalo, že ulovený velitel těžké okouní pěchoty nebyl ani zaseklý. Trojháčky wobbleru byly jen zamuchlané v chuchvalcích listí, kterého měl okoun plnou hubu. A protože dovnitř to šlo, ale ven už ne, Ugo jej hladce vytáhl. Nevídané! Zrovna jemu jsem podobný úspěch moc přál. Čekal na něj možná celý život. Na druhou stranu jsem ale plně vnímal kolosální absurditu celé situace. Před očima se mi opakovaně přehrávaly 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173097