KRŮČEK PO KRŮČKU
úplně nejvíc… a úplně nejvíc svítily… zářily… a mihotaly se… takže člověk už nevěděl, co je nad vodou… a co je jen odraz na hladině… Ostrý Filipův loket zabořený do mých žeber mě z okouzlení probral. „Prober se! Někdo sem leze!“ sykl mi do ucha. Slyšela jsem vrzání dřevěných schůdků a kroky. Rozhlédla jsem se. Stáli jsme u kamenné stěny, kolem dokola nic, zač by se dalo schovat. „Poběž!“ zavolal šeptem Filip. „Musíme se ztratit.“ Za dalším obloukem stěny naštěstí něco bylo: dlouhý žebřík, po němž asi Prokop sestupoval dolů při čištění příkopu. Přes něj přehozená nepromokavá plachta. Nemuseli jsme se ani domlouvat. Skok za žebřík, dalším pohybem jsme přetáhli plachtu přes hlavy. Jen se tak stalo, zvuk kroků se ozval blízko nás. Kroky se zastavily přesně naproti puškvorcovému ostrůvku. „Vidíš něco?“ zašeptala jsem. „Nic. A vůbec se mi to nelíbí.“ Filip se chvíli kroutil, jak se šacoval po kapsách, až vydechl úlevou. Jeho malý švýcarský nožík prořízl za tichého svistu plachtu ve výši jeho očí. Pak mi ho vtiskl do ruky. „Pozor! Je ostrý!“ To tedy byl. Měla jsem strach, že já nešika nebudu umět otvor proříznout. Stačilo však jen nožíkem potáhnout po impregnované plachtě a otevřela se, jako bych pohnula zipem. Proti nebi se rýsovala mohutná silueta. Ruce měla složené na prsou a hlavu skloněnou. Vypadala jako smutný obr. Prokop čekal na svou paní. Pod plachtou mi do ucha zapištěl komár. Filip ho chytil do pěsti téměř bezhlučně. Otvorem v plachtě jsme viděli Velký vůz. Na rozdíl od nehybného Prokopa se aspoň po-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173094
STRAŠIDLA NA SILVRŠTEJNĚ
malu posouval směrem na východ. V momentě, kdy nejzářivější hvězda oje stála přímo nad Prokopovou hlavou, se kastelán konečně pohnul. Vztáhl ruce k puškvorcovému ostrůvku na hladině. „Jsem tu, jak jsem slíbil. Jsem tu stále, má paní, i když bych rád složil kosti vedle vašich kostí a oddal se věčnému odpočinku…“ zašeptal. Nad ostrůvkem jako by se rojily svatojánské mušky. Z jeho povrchu stoupala pára, zdálo se, že zelenkavě světélkuje. Brzy se pára seskupila do tvaru připomínajícího svislý ovál a z něho se postupně cizelovala postava. Vůně puškvorce byla silnější než za letního dne. Zelenkavá mlha se dopracovala tvaru ženské postavy s dlouhými vlasy, štíhlým pasem a s goticky rozšířenými rukávy. Aby mi neunikl ani detail té podívané, nacpala jsem prsty do vyříznutého otvoru a roztáhla jej, co to šlo. Letmým pohledem jsem zachytila, že Filip právě dělá totéž. Prokop byl naštěstí pro nás zcela zaujatý zjevením a tomu, co se děje za jeho zády, nevěnoval nejmenší pozornost. Filip polkl naprázdno se široce otevřenou pusou. Hodně se to podobalo kuňknutí žáby. Naštěstí. Zjevení zářilo stále silněji. Bylo skrze ně vidět protější stěnu příkopu, ale s každým okamžikem méně, jako by světlo sílilo a zabarvovalo se, bylo hustší, téměř hmotné. Silvrštejnská paní široce rozevřela oči, tmavě zelené uprostřed světlezeleného třpytu své bytosti. „Prokope,“ zazněl hlas v našich hlavách, aniž by postava otevřela ústa. „Děkuji ti, můj věrný, drahý Prokope.“ „Má milovaná paní Judito…“ zadrhl se Prokopův drsný hlas na neobvykle jemných slovech, „tak rád bych vám sdělil, že je nějaká naděje. Hvězdy tohoto léta o naději hovoří, ale já ji nevidím. Moje mysl je zmatená a nevím, kde mám
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173094
KRŮČEK PO KRŮČKU
hledat světlo, kterým bych ozářil věčnou noc, v níž jste nucena setrvávat…“ „Je naděje, Prokope,“ pronesl v našich hlavách ten jasný ženský hlas. „Vím o ní a děkuji za ni Bohu. Hvězdy ti nelhaly. Naděje je v blížencích, kteří jsou jedné krve. Jsou čisté mysli a mají bezelstná srdce. Jsou s námi spřízněni, aniž o tom cokoli tuší. Jsou spjati s krví nevinnou, která byla prolita, avšak i s krví vraha. Vše závisí jen na jejich vůli dojít na konec cesty. Najít pravdu, pohřbít nevinné kosti a odpustit, to vše musejí udělat. A pak já, drahý Ješek, můj chlapec Adam, i ty věrný Prokope, můžeme najít klid.“ „Kdo je to, má paní? Kde je najdu?“ zachraptěl kastelán. „Nehledej je, Prokope, sic všechno pokazíš. Sami se musejí rozhodnout, sami tu cestu ujít, sami ji dokončit… Čas se nám ale krátí. Pověz, viděls mého chlapce? A mého manžela? Drtí je samota a věčnost?“ „Ano, viděl jsem. Pána vídám na schodišti a ochozu, Adama slýchám bloudit chodbami. Dal jsem mu koníka, s kterým si tak rád hrával. Přijal ho. Aspoň ví, že tu jsem a že na něho myslím. Není v temnotě zcela opuštěn.“ „Díky, můj milý,“ zašeptala paní. „Věz, že mé vřeteno se zase točí. To vřeteno je čas. Ta příze jsou lidské životy, jeden za druhým. To, co se přede, je naše naděje. Pohleď, můj Ješek mě slyší!“ Prokop vzhlédl na věž, která čněla nad hradním příkopem. Okna i střílny prozařovala rudá zář, mihotala se jako plameny. Jejich odlesk dopadal i na hladinu příkopu, kde se teď mísilo zelenkavé světlo s rudým. Judita se zahleděla vzhůru, oči měla obrovské a vážné. Fosforeskující, ale krásnou štíhlou rukou stiskla medailon na svém křehkém hrdle. Pak promluvila velmi naléhavě,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173094