Neodpověděla, jen zavrtěla hlavou. „Je to všechno moje vina!“ Beatě se zlomil hlas. Obviňovala se od okamžiku, kdy se dozvěděla, co se Ann stalo na Godstowském ostrově. Nepovolit jí ten výlet, mohla být mezi živými. „Neměla jsem ji tam pouštět! Neměla jsem se nechat uprosit!“ Agnes k ní obrátila zmučený pohled. „Není to tvoje vina, Beato! Ty se z ničeho neobviňuj!“ vypravila ze sebe sotva slyšitelně. „Pokud je za to někdo zodpovědný, pak jsem to já! Věděla jsem, že to takhle jednou skončí. Každý hřích se přece trestá!“ „Ale jistě ne smrtí! A pak, o jakém hříchu to mluvíš, Agnes?“ „Ann… Ann byla moje dcera. Moje a… králova,“ zašeptala Agnes a teprve nyní se dala do pláče. Tobiasovi se ulevilo, když za Simonem, Raphaelem a Francisem, kteří se ujali vyšetřování vraždy novicky Ann, konečně zavřel těžkou bránu godstowského kláštera. Měl na sebe zlost, že se před nimi cítil jaksi provinile – nedokázal ze sebe ale setřást pocit viny a zodpovědnosti za Anninu smrt. Nestalo by se to, kdyby ji tam neodvezl. Koho by ale napadlo, že se jí na ostrově může něco stát? Byl odjakživa opuštěný, zavítalo sem jen pár rybářů v létě a pak dívky a paní na konci ledna, pro ty slavné godstowské sněženky. Ovšem, je tam královská lovecká chata, avšak král se v ní už drahný čas neukázal, i když se i k Tobiasovi doneslo, že na Godstow možná zavítá. A i kdyby tam byl někdo z královy družiny – komu už pak věřit, když ne královým lidem? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173092
V myšlenkách se vrátil k těm třem, Raphaelovi, Simonovi a Francisovi. Těžko říci, který z nich mu naháněl větší strach – Raphael byl rázný a dovedl jistě jednat bez slitování. Simon byl nebezpečně inteligentní, a jakkoli se choval laskavěji, jistě uměl tvrdě zasáhnout, bylo-li potřeba. A Francis DuBerry byl diplomatický harcovník – léta v královských službách ho zbavila jakýchkoli iluzí a nebylo radno si s ním zahrávat. Uvěřili mu sice nakonec, zejména když jeho tvrzení podpořila sestra Beata. „Tobias je věrný služebník Páně i našeho kláštera,“ prohlásila o něm, ale i tak ho všichni tři podrobili pořádnému, a hlavně nekonečně dlouhému výslechu. Simon de Wallrey a Francis DuBerry byli jako královští vyslanci oprávněni vést vyšetřování jakýchkoli zločinů, zejména když se nyní už všeobecně vědělo, že se král Henry chystá navštívit Abingdon. Tobiasovi bylo jasné, že ho čeká ještě pohovor s místním šerifem, ale z toho si hlavu nedělal. Svědomí měl čisté a šerif, s kterým se dobře znal, jistě popřeje sluchu svědectví místních. Zastyděl se. Neměl by myslet pouze na sebe. To, co potkalo mladičkou Ann, bylo prostě… příšerné. Kdo mohl tu nevinnou dušičku připravit o život, který hodlala navíc zasvětit Bohu? A hlavně – proč? Tobias náhle zatoužil po pořádném doušku a po hlučné společnosti přátel, kteří by ho přivedli na jiné myšlenky. Věděl, kde najde obojí, hospoda U Pstruha byla kousíček od Godstow, na opačném břehu Temže. Tentokrát se tam ale nehodlal přeplavit loďkou, jako tolikrát předtím. Nějak se nedokázal vyrovnat s tím, že by se ocitl nedaleko místa, kde mezi sněženkami našel mrtvou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173092
Ann s loveckou dýkou v prsou. Na tom vzkazu prý stálo něco o hříchu. Bylo by to směšné, nebýt to taková tragédie! Jaký hřích mohla mít na svědomí tahle nevinná, nezkušená, naivní dívka? Užuž se chystal vykročit z brány a zamířit ke kamennému mostu přes Temži, který ho k hostinci zavede. Pak se však zarazil. Měl by se jít pomodlit za Anninu duši. Nejlépe do klášterní kaple, kam to měl od brány nejblíž. Zabručel si cosi pro sebe a vydal se k postranní brance. Bylo už pozdní odpoledne a neduživé bledé slunce vrhalo na mokrý sníh, místy umrzlý v nažloutlou potrhanou krajku, zkreslený stín jeho postavy. Tobias vykročil od branky po úzké cestičce, která se klikatila podél Temže. Na jejích okrajích už vykukovaly trsy trávy tak temně zelené, že se zdála až černá. Tobias se zastavil a zhluboka se nadýchl. Ve vzduchu se už chvěl příslib tání, první náznak blížícího se jara, které zde, na jihu Anglie, přicházelo nenadále a bylo vítáno radostně jako dlouho očekávaný host. Pohlédl na Temži. Říční tok už nabýval na síle a kalný proud věštil budoucí povodně a záplavy. Tobias se zahleděl naproti k hospodě U Pstruha. Až sem k němu dolehlo veselé cinknutí ženského smíchu, to jak některý z hostů poškádlil obsluhující děvče. I on tam dříve chodíval kvůli hezkým šenkýřkám, zejména poté, co ovdověl a cítil se strašlivě sám. Tak strašně sám. Jistěže dcery k němu byly laskavé a navštěvovaly ho. A také u nich doma býval vždy vítaný. Ale to nebyl jeho domov. Nakonec byl vděčný za tu službu v klášteře, na kterou si předtím občas stěžoval. Přinášela mu vyrovnaný klid, po jakém nyní toužil. Benediktinky k němu byly laskavé a v jejich kuchyni se pro něj 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173092