se nezeptá: mají kam složit hlavu ti nešťastníci, které přitahuje lesk našeho města, kteří pracují za dvě koruny na den a kteří si za těžkou denní dřinu zaslouží spánek a odpočinek – mohou snad utrácet za nocleh více, než vydělají, jako ti, kteří trpí nespavostí a noci tráví v orgiích, šantánech a separé, platíce pokoje, které ani nevyužijí? Jistě namítnete: ,V některých nocležnách stačí pár šestáků!‘ Ano, ale na postel, a ne na spaní a odpočinek! Tyto nocležny jsou opravdovou ostudou nás všech, kteří v nich nemusíme nocovat. Pisatel těchto řádků obětoval trochu svého panského pohodlí a komfortu, aby se osobně přesvědčil, dá-li se v takových ubytovnách přebývat. A co tam viděl: prostěradla se žlutými a červenými fleky, takže člověk neví, je-li na vině nedostatek zdraví a žen, nebo nadbytek zvratků, protoplazmy a štěnic; podlahy vlhké a měkké jako samet, po kterém sáňkují švábi; vzduch plný hniloby a smradu, že si člověk připadá, jako by kolem něj byly samé zdechliny a on sám jako by byl v hrobě, než ho k životu proberou ona zvířátka, která se v ničem nepodobají červům... Pisatel těchto řádků chtěl nahlédnout do duše tohoto velkoměsta: do starých obydlí, kde se odhalují jeho tajemství, těla, prostěradla a postele, a odnesl si odtamtud jeden dojem: smrad – a jednu jedinou památku: štěnici –“ Článek
jsem
nabídl
jednomu
deníku;
redaktor řekl, ať přijdu odpoledne. Myslel jsem na jeho vstřícnost a na honorář a úplně jsem zapomněl na kavárníka. Na návštěvy jsem nešel. Lehl jsem si na trávu a usnul. Měl jsem před sebou další noc – na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172981
ulici. Za majitelem oné nocležny jsem nemohl zajít, protože svým článkem a veřejným voláním po čistotě a boji proti hmyzu jsem se před ním znemožnil, stejně jako s tou štěnicí před kavárníkem. Odpoledne jsem se vrátil do redakce. Článek byl otištěn a na moje speciální přání bylo dole uvedeno celé mé jméno. Redaktor mi dal deset korun a nabídnul mi spolupráci. Prý potřebuje zrovna takové články, které tepou do nešvarů našeho města pod jménem externího spolupracovníka, aby se list zalíbil nižším vrstvám a aby se jeho redaktor neznelíbil vrchnosti. Plácli jsme si. Byl jsem nesmírně šťastný: Moje pověst u kavárníka i jako novináře, zabývajícího se poměry ve městě, byla zachráněna, odnynějška jsem mohl klidně sedět i v těch nejhorších pajzlech a nocovat v těch nejsmradlavějších nocležnách: štěnice by teď byly pouze trofeje a důkaz, že mi jde o čistotu a že svou práci dělám svědomitě. Teď jsem ale měl deset korun: šel jsem do šantánu a před úsvitem do hotelu. Od té doby jsem psal stále častěji: o kyselých patokách, které nižší vrstvy pijí místo vína, o olezlém masu, které jí proletariát a o které už ani mouchy nejevily zájem – já se však stravoval u jedné vdovy vyššího úředníka a na pivo chodil do restaurace. Po roce mi zvýšili plat, začal jsem psát úvodníky o vysoké zahraniční politice a přestal jsem chodit k svému starému kavárníkovi: teď jsem stálý host kuřáckého oddělení velkoměstské kavárny a nemám nic jiného na práci, než cenzurovat příliš temperamentní a příliš kritické mladší kolegy, kteří píší o dění ve městě...
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172981
Ano, byla otevřena jedna nocležna pod správou města, náš list o ní otiskl pochvalný článek. Můj starý přítel z redakce tvrdí, že je v ní víc, jak se to řekne, štěnic, než jinde, ale já už si ani nepamatuji, jak štěnice vypadají a tu poznámku si vykládám jako projev jeho zloby a závisti, že mám teď v redakci větší vliv než on – – Janov, 11. února 1908
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172981