Viktor se snaží udržet na tváři stejný úsměv, jako Schreiber, ten výraz plný netečné nadřazenosti, který postrádá jakýkoliv humor. „Já ale nejsem Němec, Herr Schreiber,“ říká mu. „Já jsem Žid.“
Vzpomínky „Ta ženská má slepičí mozek!“ Hana přechází po Skleněném pokoji sem a tam, tvář zbrázděnou pláčem, a mluví o Němcově manželce. „Ale stejně ho má v hrsti. Normálně ho vydírá. A on se jí bojí. Čert ví proč, ale bojí se jí.“ V jihovýchodním rohu pokoje, kde se zimní zahrada stýká s prosklenou stěnou, stojí vánoční stromeček ozdobený lamelami a svíčkami a už obklopený zabalenými dárky. Hana rázuje mezi stromkem a otevřeným prostorem za Maillolovým torzem, zatímco Liesel sedí na jedné z židlí, kouří a svou přítelkyni bezradně sleduje. „Já ho miluju!“ vykřikuje Hana a vzlyká. „Chápeš to? Miluju ho. Chci ho mít vedle sebe v každém okamžiku svého života. A co mám? Tu a tam noc. Pár dní, když je jeho žena na jednom z těch svých nákupních zájezdů. A ona o mě ví, to je na tom k posrání.“ Poslední slovo řekne česky, často se při hovorech s Liesel uchyluje pro vulgarity do češtiny, jako by jí tenhle jazyk nabízel větší možnosti. Navíc Skleněný pokoj má podobný efekt na každého, osvobozuje od běžných konvencí, povzbuzuje otevřenost, upřímnost. „Vždycky o mně věděla, ale doteď jí to bylo fuk. Jenže teď mu řekla, že si musí vybrat, buď ona, nebo já. A on si vybral ji! Honem se vrátil k její kundě.“ „Hano! Mohla by tě slyšet Ottilie.“ Hana se zastaví a přitiskne si ruku na ústa. Její oči, od pláče červené, se náhle rozšíří a zjasní. Za slzami je znát náznak smíchu. „Ježíšikriste, myslíš? Tetička Hana učí svou kmotřenku sprostá slova. Ale ona je přece nahoře. To nemohla slyšet, ne? Proboha, doufám, že ne.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172756
„Určitě to neslyšela. Ale musíš si dávat pozor. A navíc je tu ještě Laníkova sestra, bývá často v kuchyni.“ „Copak ta neví, co je to kunda?“ Najednou se obě smějí. Jistěže ví, Laník ji určitě podobnými výrazy častuje. Smích na chvíli nastolí zdání normality, ale brzy se obě vracejí k Haninu problému. Liesel si připadá bezmocná. Její vlastní život – Viktorova stálost, jejich dvě krásné děti, tenhle nádherný dům – musí Hanu skoro urážet. Zdá se, že má všechno, a Hana, která už zase přechází sem a tam před onyxovou stěnou, zatímco na okenní skla útočí sníh s deštěm, Hana má pocit, že nemá nic. „Víš, že jsem o tom Oskarovi řekla? Myslím o Němcovi. A víš, co mi řekl? Řekl: Jestli o něj opravdu stojíš, nechám tě odejít. A pak tak nějak pokrčil rameny a takhle rozevřel dlaně. A ještě řekl: Ale já tu pořád budu, vždycky budeš mít kam se vrátit. To mi řekl.“ A znovu pláče, tentokrát ne nad sebou samou, ne kvůli Němcovi, ale pro svého manžela, neatraktivního podsaditého a movitého Oskara, který ji miluje tak bezmezně jako nikdo jiný, s výjimkou Liesel. Později toho večera, když už jsou děti v postelích, spolu Liesel a Hana sedí na gauči v knihovně a poslouchají rozhlas. Viktor je pryč, na služební cestě ve Vídni, vrátí se až za dva dny. A tak jsou obě ženy samy, Liesel má Haninu hlavu na kolenou a hladí jí spánky ve snaze utišit ji, zklidnit, a rozhlas jim oznamuje to, co bylo očekávané a nevyhnutelné, že prezident Tomáš Garrigue – „Není garrigue nějaký druh vegetace?“ ptá se Hana – Tomáš Garrigue Masaryk odstoupil z funkce, aby přenechal své místo mladšímu. Masarykovi je pětaosmdesát. Jeho nástupci jednapadesát. Časy se mění. „Bude mi chybět, starý pán,“ říká Hana, aby změnila téma. „Jednou jsem se s ním setkala, v Praze, říkala jsem ti o tom? Na koncertě. Představil nás společný známý. Potřásli jsme si rukama, on se na mě podíval a já se najednou styděla. Věřila bys tomu? Jako by o mně věděl všechno – a odpouštěl mi.“ Pokus obrátit list nevyšel: znovu se rozpláče, slzy jí tečou ze zarudlých očí a Liesel ji utěšuje jako matka tiší dítě, jako tiší
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172756
Ottilii a Martina, její tiché ššš splývá se zvukem sněhu narážejícího do oken. „Promiň, Liesel, mrzí mě, že jsem teď taková troska.“ „Ale nejsi.“ Liesel se sklání a líbá ji na čelo a pak na tvář, která je zčervenalá a vlhká, a pak váhavě, protože je to zvláštní, podivuhodné, na horkou dužinu rtů. A pak, ukryté v jediné útulné části Skleněného pokoje, v prostředí zbavujícím všech omezení, si už ty dvě jen šeptají.
Recitál Všechny lístky – a bylo jich pětašedesát – se prodaly během několika dní poté, co konání benefičního recitálu oznámili. Po obou stranách onyxové stěny rozestavěli do oblouků řady židlí a piano přemístili tak, aby odvracelo pozornost všech od skleněných stěn do středu pokoje. Lidé vcházejí do místnosti a vydechují překvapením nebo úžasem. Řada z nich přišla nejen proto, aby si poslechli Němcovu hru, ale také aby si prohlédli dům. Hana, s vážným výrazem v nehybné tváři, si sedá dozadu, ke knihovně, zatímco pianistova manželka Milada Němcová usedá triumfálně do první řady. Viktor pronáší na úvod krátký proslov, všechny vítá, ujišťuje je, že pro Ligu pro lidská práva má jejich podpora nesmírnou cenu, a připomíná, že ze všech lidí v celé Evropě se právě oni, občané téhle mladé demokratické země, musí dívat i za hranice, na to, co se děje jejich sousedům. „Dnes jsou utlačováni jiní,“ varuje, „ale pokud budeme nečinní, může se to jednoho dne přihodit nám.“ Pak po schodech sestupuje Němec a ve vchodu do Skleněného pokoje se zjevuje jako Mefistofeles, úklonou děkuje za potlesk, a když usedá k pianu, dramaticky švihne šosem fraku, jako by byl na scéně Stadt-Theateru, a ne v čímsi obývacím pokoji. Na strašlivý okamžik se démonicky sklání nad klávesami. Pak začíná hrát, tiše, sladce, laská nástroj tak, jak Hana říká, že kdysi laskal ji, konejší znepokojené duše těch, kteří vyslechli Viktorův projev, Brahmsovým intermezzem. Po
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172756