Recesivita Večeře u Huga a Jean Millerových, Galton Avenue 34. Dvojdomek, jakých ve třicátých letech dvacátého století vyrašilo na anglických předměstích nepočítaně. V době největšího rozmachu eugeniky, kdy Společnost pro eugeniku agitovala pro selektivní sterilizaci a kdy Gropius, Le Corbusier a Mies van der Rohe stavěli po celém evropském kontinentu betonové krychle, nabídla Británie novému člověku a jeho manželce tohle. „Nemůžeš to přehlédnout,“ řekla mi. „Je to jediný domek, který má satelit nabarvený tak, aby splynul s průčelím.“ A skutečně tam byl, vystupoval ze zdi těsně nad arkýřovým oknem, dokonale zamaskován pečlivou malbou napodobující cihly. Všechno ostatní – bezvadně posekaný trávník před domkem, květinový záhon s fialkami a hrachory, nenápadný trpaslíček rybařící v koupadle pro ptáky, cestička vydlážděná plochými kameny, Ford Escort stojící před garáží – to všechno splývalo se zbytkem ulice stejně dokonale jako satelit s cihlovou zdí. U dveří mě přivítal její manžel. Měl nazrzlé vlasy a modré oči (oboje autozomální recesivní, chromozom 4, respektive 19), a přestože spojitost mezi zrzavými vlasy a vznětlivostí je naprosto nepodložená, v případě Huga Millera měl člověk pocit, že by na tom něco mohlo být. „Vy musíte být doktor Lambert,“ prohlásil a znělo to, jako bych něco provedl, jako bych se dopustil nějakého skutečně odsouzeníhodného prohřešku. „Příliš mnoho dalších možností se nenabízí, že?“ odpověděl jsem a on se trochu namíchnutě zasmál. V úzké vstupní hale stál věšák na klobouky bez jediného klobouku („Manželka je blázen do starožitností.“) a naleštěná kopie edvardiánského telefonu. Na zdi visela reprodukce van Goghovy ložnice v Arles – pokoje, z něhož není úniku, protože dveře blokuje obrovská neforemná postel – a zarámovaný diplom, hlásající, že Hugo Miller je členem Asociace certifikovaných stavebních inženýrů. A byla tam cítit vůně, nasládlá,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172754
uklidňující vůně: odér spořádané domácnosti. „Můžu vám říkat Bene, že?“ zeptal se, když mě vedl dál. „Mám pocit, jako bychom se už znali, díky tomu, jak o vás manželka pořád mluví. Málem bych na vás začal žárlit…“ Málem… Došli jsme do obývacího pokoje. Tam čekala Jean a nějaký pár. Zapomněl jsem, jak se jmenovali. Coldstreamovi? Downstreamovi? On byl Millerův kolega – systémový inženýr, ať už to znamená cokoliv. Jeho kyprá, dobře tvarovaná žena byla, jak sama řekla, „prostě manželka“ a na důkaz toho se pitomě zachichotala. Usadil jsem se, nohy mi visely ve vzduchu a ty čtyři jsem sledoval skrz fuchsii v květináči. „Jsem moc ráda, žes nakonec přišel, Benedicte,“ řekla Jean a nervózně se usmála, jako by tuhle grimasu zkoušela poprvé. „Benedict je jedním z nejlepších výzkumníků u nás v laboratoři,“ vysvětlila ostatním. „Zkoumá geny. Je strašně vytížený.“ Její manžel na mě upřeně hleděl bledýma očima. „Aha, takže správně se jmenuje Benedict?“ Pokrčil jsem rameny. „Ben, Benedict, to je jedno. Ale ne Benjamin.“ „Benedict,“ opakoval Miller zamyšleně a zápasil s hrdlem lahve. Zdálo se, že skutečnost, že mu nebylo sděleno celé mé jméno, nese s nelibostí. „Ušlechtilé jméno, Benedict. Shakespearovské. Nebyl to ten udatný jedlík? S nepřemožitelným žaludkem?“ „To byl Benedick.“ „Viděli jsme ten film, byl úžasný,“ vmísila se do toho paní Downstreamová a trochu zrudla. Strašně se snažila na mě necivět, takže se nepřirozeně často obracela na svého muže a na Jean a stejně nepřirozeně se usmála pokaždé, když sebrala dostatek odvahy a podívala se na mě. Díky tomu zřejmě vůbec nevnímala můj úhel pohledu. Kdykoliv pohnula svýma baculatýma nohama, zahlédl jsem slibné bělostné problesknutí. Millerovi se konečně podařilo lahev odzátkovat. „Ochutnejte tohle… Benedicte.“ Nalil mi skleničku a čekal na mou reakci
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172754
s takovým výrazem, jako by mě právě vyzval na souboj. „Je to taková specialitka, kterou jsme objevili na poslední dovolené. V jednom vinném sklípku v Aldeanueva. Zná to jen pár lidí.“ Jean odběhla do kuchyně a my čtyři jsme znalecky upíjeli, pokyvovali hlavami a dávali Millerovi za pravdu, že i ve vinařském světě jsou nečekané objevy stále ještě možné. Zdálo se, že ho to uspokojilo. Zjevně potřeboval, aby mu ostatní dávali za pravdu. Působil, jako by byl pořád latentně napružený, jako by každé slovo, které pronese, mělo být rozbuškou hádky. Pohodlně se rozvalil ve svém křesle a sledoval mě těma bledýma očima. „Jean na vás v jednom kuse pěje nadšené ódy.“ Cítil jsem, že hledá v mém příběhu nějakou trhlinu, podezřelý detail, díky němuž by ta bublina splaskla. „Prý vás znala už jako studenta. Takže pro ni je to příběh kluka z maloměsta, který nakonec udělal díru do světa. Navzdory… nepřízni osudu, jestli víte, jak to myslím.“ Věděl jsem přesně, jak to myslí. Nejspíš to pochopili i Downstreamovi. „Tak nám povězte, co děláte, tedy pokud to není moc komplikované na prosťáčky, jako jsme my. Jediné, co já se dozvím, jsou drby, které přinese domů Jean. Co se u vás kde šustne, s kým to momentálně táhne Olga a podobné záležitosti. Ale co vy?“ „No, po mně zatím Olga nevystartovala.“ Trochu nucený smích. „Co vy tam děláte?“ Pokrčil jsem rameny. „Vlastně na tom není nic až tak zajímavého. Zkoušky DNA, analýzy genových vazeb… Snažíme se určit přesnou pozici genů na chromozomech.“ Miller přikývl a trochu mlaskl, jako bych mu právě potvrdil něco, co už tušil. Paní Downstreamová usoudila, že tohle tedy zcela jistě není nic pro ni a že se půjde podívat do kuchyně, jestli Jean nepotřebuje s něčím pomoct. Miller nám dolil víno, zjevně spokojen s tím, že muži byli ponecháni o samotě. „Četl jsem o projektu lidského genomu. Stáhnul jsem si o něm spoustu věcí z internetu. Na tom se taky nějak podílíte?“ „Na tom se nějak podílí skoro každý.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172754