volání a pokřiky radosti, uznání a nadšení divadlem opět hřímající nechtěly se ani utišit. Tvůrce nového díla ukláněl se rozradován, blažen vědomím a důkazy, jichž se tvůrcům uměleckých děl ne vždy dostává, že mu totiž porozuměno. – Věk svléknuv španělského venkovana, vyšel ven, ohlížeje se po Betyně, jež měla tu čekati. Ale nespatřil ji; zato Loty za chvilku přiběhla, také již přestrojená, majíc přes sebe tmavý vlněný šátek, z jehož zakuklení pěkně vyhlížela její čtverácky se usmívající tvář. Zavěsila se Věkovi na rámě. Vysvětlila, že Betynu poslala napřed před divadlo, aby dala pozor, aby jich maminka neminula. Když sešli dolů, bylo před divadlem ještě boží dopuštění. Kolem se vše lidem hemžilo; kočáry hrčely, pokřiky vozků se ozývaly i zmatená směs hlasů, volání, pohvizdování si a popěvků árií, jež všem dosud v duši zvučely. A noc tmavá; skoro nic v ní nezmohlo těch několik svítilen rudě do tmy mrkajících. Loty se tmy děsila i toho, že nenašli ani Betyny, ani maminky. Darmo se po nich ohlížela; na umluveném místě jich nebylo. Věk netušil, že jeho společnice prve Betynu schválně poslala, aby vyčkala matku a Paulu, a udala jim schválně jiné stanoviště, chtíc s Věkem osaměti. Když všechno hledání bylo marno, s rezignací se posléze odevzdala a řekla, že tedy půjdou sami, že maminka je se sestrami beztoho napřed. Věk otálel chvilku. Byl by rád šel s Paulou. Než posléze nezbylo, nežli aby přijal Lotin návrh. A tak nastoupil sám s Lotkou cestu do jejího bytu. Klestil jí dráhu v tlačenici a Loty, jako by se obávala, že by ji od něho snad odtrhli, přitiskla se těsně k němu. Nic jí ta obtížná cesta tlačenicí a tmou nevadila. Naopak, bavila ji. Mladá herečka se smála vtipkujíc a kráčela těsně vedle mladého filosofa i pak, když se dostali na volnější místo. Byla tma, na nebi ani jediné hvězdy a vzduch vlhký a dost sychravý. Mladí lidé nedbali a necítili. Věk nadšen, rozradován dílem Mozartovým těšil se nadto na osvětlenou jizbu u Butteauových, že si tam zasedne poblíže Pauly, že se jí zeptá, jak se jí opera líbila. Kdyby se také mohl zeptati, zdaliž i ona si tam na něj vzpomněla… A vedle její svižná sestřice, již nejednou v duchu pojmenoval, že je jako hadová panenka, sama ho teď vedla. Nic se na cestu neohlížel. V duchu byl daleko napřed a přitom naslouchal smíchu rozveselené Lotky, jež se smála té bludné cestě (neboť dostali se do uliček u Staroměstského náměstí) a tu zase tmě, a aby se na ni podíval, vidí-li jí do očí. Musil se nachýliti a pohlédnouti do tváře šátkem vroubené, jež připadala v tu chvíli nějak pobledlou, ale milou, vábnou, a jež se na něj usmívala, jak i za hustého šera poznal. Vtom ho zase škádlila, jaký je Don Juan, že ji unesl, a hned zas polonahlas pozvukovala si tu menuet, tu Zerlininu líbeznou árii, kterou odprošuje Masetta a dobývá si jeho lásky a odpuštění.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172714
Věk jí rád naslouchal a tiše také přizvukoval; tak kráčeli těsně vedle sebe tmavými ulicemi a uličkami. On sám chtěl se pak poohlédnouti míně, že si nějak zašli, ale Loty se mu dala do smíchu, že se bojí, že je pěkný rytíř, jen aby se nebál, že se ho sama zastane. Vtom ucítil, jak se k němu přitiskla, a spatřil, jak vzhlédnuvši k němu upírá na něj usmívající se oči. Vypadala pěkně, cítil její rámě ve svém a bok její na svém. Mladá krev prve juž rozjařená rozněcovala se mu živěji a rozehřávala se a jistě ji nekonejšily ani Lotiny pohledy, ani lahodný, čím dále tím více tlumený smích i hovor, přerývaný zápalným vzrušením. Také její lichotný, tichý zpěv, jemuž buď naslouchal nebo k němu přizvukoval, opojoval a nedal, aby se tak pamatoval, jako při zkouškách. A noc a samota, neobyčejná chvíle a situace, v jaké byl mladý filosof poprvé, účinkovaly na smysly, na mladou, bujnou krev. Pak už ani nedbal, kudy jdou, a s rozkoší jakousi naslouchal, když Lotka polonahlas zpívala Zerlininu árii, kterou již za zkoušek nadšeně chválila. Zpívala tlumeně, sladkou italštinou o léku divné síly, jejž svému milému radila: Tajemství žádné – chutná až sládne. Doktorům lék ten přec není znám. Vzhlédnuvši vábně Věkovi do tváře, dále si jako pro sebe pozvukovala: Hojí vše jemně, pojď jenom ke mně, já ti ho a k němu – Tu, jakoby si šátek upravujíc, umlkla a usmála se, a usmívala se a nic neříkala, když Věk se k ní naklonil a řekl: „Nuže? Co dále?“ Cítil, že se třese, že divná zimnice se ho zmocnila. Jakkoliv se nejprve bál a ostýchal, chopil se Lotiny ruky. A ona ji pryč nevztáhla, neodstrčila ho, jak se obával, a místo odpovědi dále si popěvovala: A kdeže skrývám zázračný med? Ani si nevšiml jak její ruka, již držel pod šátkem, se teď divně hnula; ucítil však, že ruka jeho spočinula na jejím pasu. A Loty tiše pěla:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172714
Cítíš, jak skáče tu? Zdráv budeš hned – Znal text italský ze zkoušek, rozuměl, co vše to znamená. I kdyby byl nerozuměl, byl by vždycky udělal, co teď udělal. V tom ohni klonil se níže k Lotce a ruka jeho osmělivši se tiskla ji v pasu poblíže místa, o němž pěla, opakujíc vábně, tiše, jako ve sladké mdlobě, obracejíc k němu tvář svou: Cítíš, jak skáče tu? Zdráv budeš hned – A ten úsměv její přitom! Hlava se mladému filosofovi zatočila, chvěl se mocně a neohlížeje se, nevěda o světě, sklonil se rychle k těm pějícím, usmívajícím se ústům, aby přitiskl na ně své žhavé rety… Ale hned se vzpřímil jako prut, jak v ten okamžik ozval se Lotčin výkřik. Vykřikla, ruku jeho odstrčila od místa, ,,kde skrývala zázračný lék“. Odtrhla se od něho a – dala se do smíchu. Smála se dlouho, vesele, bujně, škodolibě. Věk byl, jako když do něho udeří. První pomyšlení jeho bylo, aby utekl. Ale zůstal a stál nehnuté jako sloup, v rozpacích, a Lotka se mu smála. Styděl se a měl zlost. Kdyby se nebyla smála, byl by se lekl a snad odprošoval. Než její smích ho připamatoval, že hrála komedii. „Nu, teď se náš Don Juan nebál, že nás zavolají k výstupu?“ otázala se Lotka za smíchu. Ah! Teď se mu teprve vyjasnilo. Mstí se mu, že jí u zkoušky tam za kulisami nechtěl rozuměti. Neřekl nic a jen se rozhlížel, kde jsou. „Hledáte cestu domů?“ ptala se ne bez posměchu. „Vyprovodím vás, dovolíte-li,“ odvětil temně. „Ó, s největší radostí, Done Juane!“ Všecko, každé slovo, každý tón zněly mu jako výsměšek. Kráčel vedle Lotky, ale rámě jí nepodal. Hlavu sklopil bezděky a myslil na – Paulu. Byl by sám sebe ztrestal, kdyby mohl. Hluboká lítost ho pojala. Styděl se a mrzel a zlobil sám na sebe, že se tak zapomněl, že se dal tak smysly uchvátit i lákáním té hadové panenky. Bylo mu, jako by spáchal těžký, smrtelný hřích. Jak vstoupí k Butteauovým, jak před Paulu, jak na ni pohlédne? A smí-li tam už vůbec, nebude-li ta ještěrka mlčeti, poví-li, co se teď stalo? Ó, jak ji zná, ona toho nesmlčí. A on nebude tam směti! A kdyby i směl, co si Paula pomyslí? Ta! Ta! Zač ho bude mít? Jestliže tak myslila a cítila, jak někdy ve sladké naději počínal věřiti? To tam, všecko pryč! Jak by mohla… ne, ne!
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172714