98
Charlaine Harris
jsi ho pořádně nevyzpovídala – jestli ti zamlžila mozek ta věc s krví nebo to, že o něj tolik stojíš. Ale mohlo to dopadnout hůř. O té záležitosti s dýkou se žádný smrtelník nemusí dozvědět. A přes den s tebou Eric stejně být nemůže, takže máš dost času, aby sis – o samotě, bez něj – všechno pořádně promyslela. Kromě toho má dost vlastních starostí a musí řídit podnik, takže kolem tebe nebude pořád běhat. A ta nová upíří vrchnost tě bude muset nechat na pokoji, protože potřebují, aby byl Eric v pohodě. Což není až taková hrůza, nemyslíš?“ Usmála se na mě a já se po chvilce usmála také. Zvedla jsem se k odchodu. „Děkuju, Taro!“ řekla jsem. „Myslíš, že Sam přestane šílet?“ „Být tebou, moc bych se nespoléhala, že se za toho pitomce omluví,“ varovala mě Tara. „Za prvé – je to pravda. A za druhé – Sam je chlap. Prostě má ten chromozom. Ale vždycky jste spolu skvěle vycházeli a teď je tvým dlužníkem, protože jsi mu vedla bar. Takže se vzpamatuje.“ Hodila jsem použité kapesníčky do malého kontejneru na odpadky vedle stolu a usmála se, třebaže trochu pokřiveně. „Mimochodem,“ řekla mi Tara, „taky mám pro tebe novinku.“ „Jakou?“ zeptala jsem se, potěšená, že jsme zase naladěné na stejnou přátelskou vlnu jako dřív. „Čekám miminko,“ oznámila mi a obličej jí ztuhl ve zvláštní grimase. Ach, och! Na nebezpečnou vlnu. „Ale moc šťastně se netváříš,“ vypravila jsem ze sebe opatrně. „Neplánovala jsem vůbec žádné děti,“ řekla. „A J. B. neprotestoval.“ „Takže?“ „No, dokonce i několik antikoncepčních metod najednou může selhat,“ řekla Tara a sklopila oči k rukám položeným na hromádce svatebních magazínů. „A já s tím nedokážu nic udělat. Je naše. Takže tak.“ „Třeba… třeba nakonec zjistíš, že z toho máš vlastně radost a že jsi šťastná.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172706
MRTVÍ ODCHÁZEJÍ
99
Pokusila se o úsměv. „J. B. je blahem bez sebe a nejradši by to okamžitě vykřičel do světa, ale prosila jsem ho, ať počká aspoň tři měsíce. Jsi první, komu se s tím svěřuju.“ „Vím určitě, že budeš dobrá máma,“ řekla jsem a natáhla ruku, abych ji poplácala po rameni. „Vážně si to myslíš?“ Vypadala vyděšeně a také se tak cítila. Tara vyrůstala v prostředí, kde děti brávaly na rodiče brokovnice. Její odpor k násilí ji uchránil před tím, aby se podobně zachovala i ona, ale mám dojem, že kdyby staří Thorntonovi jednou v noci zmizeli, nikdo by je neoplakával. Pár lidí by dokonce zatleskalo. „Jo, skutečně si to myslím,“ potvrdila jsem. Myslela jsem to vážně. Slyšela jsem to přímo z její hlavy. Vyčetla jsem z ní, že je odhodlaná být svému dítěti tou nejlepší matkou na světě a vymazat tak ze své paměti všechno, čím se na ní prohřešili její vlastní rodiče. V Tařině případě to znamenalo, že bude střízlivá, laskavá, slušná a svého potomka bude neustále chválit a dodávat mu sebevědomí. „Nevynechám žádný školní den otevřených dveří ani žádnou rodičovskou schůzku,“ prohlásila tak naléhavým tónem, že z ní šel skoro strach. „Budu péct čokoládové koláčky. Moje dítě bude nosit nové šaty. Nebude chodit v malých botách. Bude cítit podporu. Bude vědět, že na něm někomu záleží. Příští týden mu založíme spoření na vzdělání. Každý zatracený den mu budu opakovat, jak ho mám ráda.“ Jestli tohle nebyl důkaz, že Tara bude skvělá matka, pak si žádný pádnější nedovedu představit. Objaly jsme se a já se otočila k odchodu. Tohle je život se vším všudy, pomyslela jsem si. Přijela jsem domů, opožděně jsem se naobědvala a převlékla se do pracovního oblečení. Když zazvonil telefon, doufala jsem, že mi volá Sam, aby uhladil náš spor, ale hlas, který se ozval na druhém konci linky, patřil staršímu muži a nepřipadal mi ani trochu povědomý.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172706
100
Charlaine Harris
„Haló? Je tam prosím Octavia Fantová?“ „Ne, pane, není. Můžu jí něco vyřídit?“ „Kdybyste mohla…“ „Samozřejmě.“ Telefonovala jsem z kuchyně, takže jsem měla po ruce blok i tužku. „Prosím váš, vyřiďte jí, že volal Louis Chambers. Nadiktuju vám svoje číslo.“ Pomalu a důkladně mi odříkal telefonní číslo a já ho po něm zopakovala, abych se ujistila, že jsem neudělala chybu. „Povězte jí, že ji prosím, aby mi zavolala. Budu rád, když to bude na účet volaného.“ „Můžete se spolehnout, že jí to vyřídím.“ „Děkuju vám.“ Hmmm. Přes telefon jsem myšlenky číst neuměla. Normálně jsem to považovala za obrovskou úlevu, ale teď bych docela uvítala, kdybych se o panu Chambersovi dozvěděla něco bližšího. Když krátce před pátou hodinou přijela domů Amelia, viděla jsem, že v autě sedí i její starší rádkyně. Usoudila jsem, že Octavia se pohybovala někde v centru Bon Temps a vyplňovala žádosti o zaměstnání, a Amelia ji pak cestou z pojišťovny někde vyzvedla. Dnes měla přípravu večeře na starosti Amelia, a tak i když jsem už za pár minut musela vyrazit do baru, s požitkem jsem ji chvíli sledovala, jak se čile pouští do vaření omáčky ke špagetám. A zatímco krájela cibuli a papriku, vyřídila jsem Octavii vzkaz od pana Chamberse a podala jí papírek s jeho telefonním číslem. Octavia se zajíkla a úplně ztuhla. Amelia si toho všimla, přestala se ohánět nožem a spolu se mnou jen čekala, až její učitelka zvedne oči od lístku a vysvětlí nám, o co jde. Ale nedočkaly jsme se. Po chvilce jsem si uvědomila, že Octavia pláče, proto jsem odběhla do své ložnice a přinesla jí balíček papírových kapesníčků. Pokusila jsem se jí ho taktně strčit do ruky, jako kdybych si na ní ničeho zvláštního nevšimla a jenom potřebovala někomu předat nepotřebné kapesníčky, které jsem náhodou držela v ruce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172706