KAPITOLA 10 Ursule se podařilo získat týden dovolené, manželé ji trávili převážně doma v posteli. Po splnění „povinností“, jak tomu říkala Ursula, pokládali malého Ericha mezi sebe a těšili se jím. Šikovatele okouzlovalo, jak je jeho syn dokonalý, zmenšená kopie dospělého člověka, avšak bez vrásek a zhrublé pokožky, beze skvrn a jizev, jemný, hladký a voňavý. Byl to malý zázrak, důvod k pýše, třebaže hlavní podíl na jeho stvoření měla Ursula. Když někdy třeba jen na krátkou chvíli vyšel z domu, s překvapením zjistil, že se mu po něm stýská. Prohlédl sklep, zpevněný veřejemi z fošen a trámů; ještě z výcviku v kasárnách si pamatoval, že jediná stojka uprostřed krytu zvyšuje odolnost stropu čtyřikrát. I kdyby puma zasáhla přímo dům a ten se celý zhroutil, ve sklepě by lidé zůstali v bezpečí. Několik otázek ho však znepokojovalo dál. Kdyby se dům zřítil, jak by zasypaní dali vědět zachráncům zvenčí, že přežili? Lámal si hlavu nad nějakým signalizačním systémem, avšak na nic nepřišel. Bude se muset poradit s inženýrem, který sklep tak dokonale zpevnil. Po velkém náletu mohlo trvat i několik dní, než se záchranáři dostanou až sem – vojenská a výrobní zařízení měla bohužel přednost před lidmi. Uložit si sem železnou dávku potravin bylo riskantní, někdo by je docela jistě ukradl. Ale s vodou to bylo něco jiného, člověk vydrží bez jídla mnohem delší čas než bez pití. Bylo by proto prozíravé připravit tu pro všechny přípa98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172699
dy zásobu vody. Mohla by tu stát naplněná mlékárenská konev, napadlo ho. Ta by se snad dala někde sehnat, v nejhorším případě i ukrást. S tím by neměl jako zkušený voják žádné morální problémy, opatřit si něco, co by člověku pomohlo přežít, se v armádě považovalo za chvályhodnou iniciativu. Sami velitelé často říkali: „Sežeňte si to jak chcete, ale…“ Co následovalo za tím „ale“ by se v některých případech dalo označit jako alibismus, avšak velitelé za svými muži stáli, pokud ovšem neukradli něco jeden druhému nebo nerabovali. Taková krádež pak byla považována za pohanu dobré pověsti německého vojska a tresty za ni obyčejně bývaly velmi přísné. *** Jednou večer, když spolu opět leželi v posteli s malým Erichem mezi sebou, celým domem se rozlehlo rázné bušení na dveře. „Budeme dělat, že nejsme doma,“ řekla Ursula. „To nejde! Nechali jsme Erichův kočárek na chodbě, každému bude hned jasné, že sám doma být nemůže. Půjdu se podívat, kdo to je.“ „Rychle to vyřiď a hned se vrať!“ přikázala mu Ursula. „Nebo si pro tebe zajdu, a nechtěj vidět ten mazec!“ „Podle rozkazu,“ ušklíbl se Erich. Bylo příjemnou změnou poslouchat rozkazy krásné ženy, zvláště když obvykle vedly k nejrůznějším radovánkám, oproti uječenému vynucování poslušnosti některých stupidních důstojníků na frontě. Ursula vycítila, že se to Erichovi líbí, proto nepolevovala, i když by nejraději oba „své chlapce“ sevřela do náruče, aby je ochránila před vším špatným, co se na světě právě dělo. „Kdo je?“ zeptal se Erich. „Tady SS. Otevřete! Hned!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172699
Do bytů podezřelých civilních osob obvykle vtrhávalo gestapo, kde však šlo o vojáky, tam se podle Vůdcova rozkazu angažovaly SS, které postupně získávaly stále větší vliv nad armádou. „Sakra!“ Erich odemkl a za dveřmi se na něj culil někdejší spolužák Herbert Döbert, momentálně scharführer SS. „Vylekal sem tě, viď?“ ptal se potěšeně. „Že sis myslet, že tě jdu zatknout?“ „Ne. Není důvod,“ odpověděl Erich. „O co jde?“ „O co jde? On se ještě ptá, o co jde!“ obracel scharführer oči ke stropu. „Už jsi zapomněl? Domlouvali sme se, že spolu zajdem na pivo, a ty pořád nic. Dovolená ti pomalu končí, a ty nevoláš a nevoláš. Tak sem si řek: když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Nebo je to obráceně? To je vlastně jedno. Tak co bude? Nebo se s náma nechceš ukazovat?“ přejel prsty po runách na límci. „Chtěl jsem uspořádat pořádnou pijatiku před odjezdem na frontu,“ vymlouval se Erich. „Zatím si užívám s rodinou.“ „Ale na jeden večer by ses snad utrhnout moh, ne? Sám pánbůh ví, jak to může za pár dnů vypadat. Proslýchá se něco o pohotovosti – o co jde, nevím. Asi mají Ivani nebo Spojenci něco za lubem, nebo má naše rozvědka zase velké oči. Každopádně, kdyby vyhlásili pohotovost, už se nedostanem z kasáren, nemluvě o tom, že tebe by mohli hnát zpátky do Ruska.“ „Do Rumunska,“ opravil svého někdejšího spolužáka Erich. „Naše plánované pohyby na bojišti nás zavedly až tam.“ „Plánované pohyby? Ty bys mě rozesmál! Ale nechme to tak! Tak co bude? Dneska by se to bezvadně hodilo, sehnal sem pár kamarádů, jak sem ti sliboval. Říkal sem ti, že Gleich i Strobach sou taky u SS? Ale ne u pořádkových, slouží v tankové divizi, která je v Berlíně na doplnění. Ty můžou každou chvíli dostat roz100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172699