Kapitola osmá
B
utchovi trvalo tři dlouhé a nejisté dny, než se probudil a vynořil se z kómatu po způsobu bójky, která se vyhoupne z bezrozměrné temnoty a kymácí se na hladině reality tvořené jen obrazy a zvuky. Konečně si byl s to dát dvě a dvě dohromady, aby pochopil, že se dívá na bílou zeď a v pozadí slyší tiché pípání. Nemocniční pokoj. To by sedělo. A popruhy na pažích a nohou jsou pryč. Jen tak pro zábavu se převrátil na záda a nadzvedl hlavu a ramena z lůžka. Zůstal vzpřímený, protože se mu líbilo, jak se místnost otáčí. Aspoň má nějaké rozptýlení od bolesti a fyzických útrap. Pokud si dobře vzpomíná, zdály se mu bizarní, a přesto senzační sny. U postele seděla Marissa a starala se o něj. Hladila mu paži, vlasy, obličej. Šeptala mu, aby s ní zůstal. A právě její hlas ho udržel naživu a chránil před bílým světlem, které, jak ví každý moula, který viděl Poltergeista, je bránou do posmrtného života. Kvůli ní se držel zuby nehty a soudě podle rovnoměrného a silného srdečního rytmu věděl, že to dokáže. Jenomže ty sny lhaly. Pochopitelně tady nebyla, a on teď bude trčet v tomhle vaku z kůže tak dlouho, dokud ho nepotká další podobný průser. Typický. Díky svýmu pochybnýmu štěstí ještě dýchá. Zašilhal na stojan s infuzí. Obrátil oči k plastovému sáčku od katétru. A stočil zrak ke dveřím, za nimiž tušil koupelnu. Sprcha. Bože, za sprchu by dal cokoli. Posunul nohy přes okraj matrace s vědomím, že to, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172692
co se chystá udělat, je nejspíš totální kravina. Nicméně se v duchu ujišťoval, že místnost už se skoro přestala točit, a tak opatrně zavěsil pytlík s močí na stojan vedle nitrožilní výživy. Několikrát se zhluboka nadechl a popadl stojan, který hodlal použít jak oporu. Chodidly se dotkl studené podlahy. Přenesl váhu na nohy. A okamžitě se mu podlomila kolena. Když dopadl zpátky na postel, pochopil, že do koupelny nedojde. S nepokrytou touhou po teplé vodě otočil hlavu a zklamaně zazíral na dveře, za nimiž byla sprcha – Vzápětí se prudce nadechl, jako by dostal pořádný záhlavec. Na podlaze v rohu pokoje ležela na boku Marissa, schoulená do klubíčka. Hlava jí spočívala na polštáři, nohy zakrývaly nádherné šaty ze světle modrého šifonu. Kolem ní splývala záplava vlasů, ten neskutečný vodopád světle blonďatých kadeří a hustých zvlněných pramenů, jaké mívají hrdinky středověkých romancí. Kristepane… Tak s ním přece jen byla. Opravdu mu zachránila život. To zjištění mu vlilo novou sílu do žil, načež přeopatrně vykročil po linoleu. Rád by si klekl, ale věděl, že by se z podlahy už nezvedl, a tak se spokojil s tím, že nad ní jenom stál. Ale proč je tady? Pokud je mu známo, nechtěla s ním mít nic společného. Tenkrát v září ho dokonce odmítla vidět, když za ní přišel a doufal, že… Zkrátka doufal. „Marisso?“ Vyšel z něj jen chraplavý skřek. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Marisso. Probuď se.“ Zachvěly se jí řasy a zprudka se posadila. Její oči, ta bledě modrá kukadla v barvě mořem obroušených 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172692
skleněných střípků, se setkaly s jeho. „Pozor, vždyť spadneš!“ V okamžiku, kdy se zakymácel, ztratil pevnou půdu pod nohama a hrozilo, že se skácí naznak, vyskočila ze země a zachytila ho. Nehledě na útlou postavu, podpírala jeho mohutné tělo bez viditelné námahy, což mu připomnělo, že není lidská žena a je pravděpodobně silnější než on. Pomohla mu zpátky do postele a přetáhla přes něj přikrývku. Fakt, že je slabý jako dítě a ona s ním podle toho instinktivně jedná, zasadil ránu jeho hrdosti. „Proč jsi tady?“ zeptal se tónem stejně ostrým, jako byly jeho rozpaky. Když odvrátila pohled, pochopil, že ani jí není tahle situace příjemná. „Vishous mi řekl, že jsi zraněný.“ Aha. Takže do téhle samaritánské role ji uvrtal V. Ten mizera ví, že pokud jde o Marissu, Butch ztrácí veškerou soudnost, a že její hlas bude mít přesně ty účinky, jaké měl, a vzkřísí ho. Nepochyboval o tom, že pozice, v níž se ocitla, se jí bytostně příčí. S hekáním se snažil uhnízdit se na posteli. A vzpamatovat se z ťafky, kterou schytala jeho pýcha. „Jak ti je?“ zeptala se. „Líp.“ Poměrně. I kdyby přes něj přejel parní válec, byl by na tom nesrovnatelně líp než po tom, co s ním prováděl ten bledej všivák. „Takže už tady být nemusíš.“ Stáhla ruku z přikrývky a pomalu se nadechla. Přitom se jí pod přepychovou látkou živůtku zvedla ňadra. Když si objala tělo pažemi, zvlnila se její postava do elegantní esovité křivky. Zahanbeně odvrátil zrak, protože by k smrti rád využil jejího soucitu a měl ji u sebe i nadále. Napořád. „Marisso, už můžeš odejít.“ „Po pravdě řečeno nemůžu.“ Zamračil se a střelil po ní pohledem. „Proč ne?“ Zbledla a pak zvedla bradu. „Jsi v –“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172692