záchod. Ale Schulze jako by ho neviděl a tvářil se, že svůj nápad vážně promýšlí. „Možná nějaká ženská se šlechtickým titulem – to je tak akorát pro mě. Ne nějaká zchudlá šlechta, to zase ne,“ dodal, „ale nějaká z těch, co maj hrad a hromadu marek. Myslím tím, že si jako musím udržet úroveň. To máme nákup hřebíčků do rakve a taky mydlinky. A…“ „Ticho!“ vyštěkl von Dodenburg a pozvedl ruce vzhůru ve snaze zarazit Schulzeho proud slov. Očima pak střelil k východu a napínal uši, aby zachytil i ten nejslabší zvuk. Zástup mladých vojáků okolo něj trhaně zastavil, všichni tak vyčerpaní, že jim to bylo jedno. Jen tam stáli, ramena ohnutá jako po porážce, vyzáblá mladá těla prostoupená bolestí. „Tam!“ zasyčel von Dodenburg. „Na třech hodinách!“ Bylo slyšet měkké burácení a vidět záblesk, jako by se v kameni zaleskla slída. „Jabo, americkej jabo!“ pípl pilot luftwaffe. Von Dodenburg zareagoval okamžitě. „Pod stromy, na obě strany stezky!“ zařval. Byly tam dva – jejich hvězdicové motory burácely, jak se jejich stříbřité trupy hnaly těsně nad stromy. „Americký thunderbolty!“ volal pilot, ale vzápětí byl zavalen tělem jednoho z vojáků Wotanu. Von Dodenburg napjatě čekal. Amíci je viděli, tím si byl jistý. Za chvíli se na ně snesou a stromy poskytovaly ubohou ochranu. Očekával nevyhnutelné. Najednou velitel páru ve stíhačce vpředu zamával křídly. Von Dodenburgovi spadlo srdce do kalhot. Viděli je! „Připravte se na potíže, chlapi!“ křičel přes rachot motorů. „Vědí, že jsme tady. Jdou po nás…“ Zbytek jeho slov se utopil v tisíckrát znásobeném zvuku šlehnutí bičem. Podél křídla vedoucího letadla se objevily záblesky červeného plamene. Obloha byla plná vrčení motorů, bzukotu střel, pachu benzinu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172689
a střelného prachu, jak se na roztřesené vojáky snášel déšť zelených jehliček z korun borovic. Oba thunderbolty se nad nimi přehnaly s ohlušujícím řevem a za sebou táhly ošklivé stíny. Von Dodenburg na jejich křídlech koutkem oka zachytil bíle namalované pruhy s hvězdami invazní armády a byly pryč, bez námahy se hnaly k šedé obloze. Von Dodenburg klesl na duchu, věděl, o co se piloti pokouší. I když stíhači nemohli zabít muže schované dole, mohli je držet při zemi do té doby, než by je dohnala pěchota, která je pronásledovala – a tentokrát si pohledný důstojník uvědomoval, že Wotan neunikne. Jestli se jich nezbaví, Wotan skončí. Šest kilometrů odtud plukovník Petersen uslyšel tlumené ra-ta-ta kulometů thunderboltů a přes všechnu námahu se usmál. Hoši od letectva nakonec skopčáckou jednotku SS našli. „Slyšel jste to, kapitáne?“ Wolf mu úsměv vrátil. Navzdory vyzáblé postavě hubený kapitán od rozvědky držel s mnohem mladšími pěšáky plukovníka Petersena krok. „Jde to odtamtud, pane, ze severozápadu!“ Za nimi se probrala vysílačka vrchního seržanta Leeho. Radista seržantovi nabídl sluchátko. Ten je v rychlosti převzal, naslouchal tomu, co mu chtěl neznámý voják na druhém konci sdělit, a pak zvolal: „Plukovníku, pane, skopčáci maj koule ve svěráku! Pardon, pane.“ S námahou se dal dohromady, černou tvář měl zalitou potem, ale i tak se usmíval. „To byl pozemní dispečink. Našli jednotku SS a přišpendlili ji k zemi. Souřadnice jsou…“ Plukovník Petersen byl vzrušený stejně jako jeho poddůstojník, takže vyškubl mapu a označil si souřadnice voskovkou. Pak vzhlédl. „Paráda, chlapi! Na co ještě čekáte?“ křikl a jeho dech se v mrazivém vzduchu srážel v páru. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172689
„Fajn, chlapi, zvedáme se. Máme skopčáky!“ přidal se Lee. Tahle novinka černé tváře rozjasnila. „Maj skopčáky!“ šlo od jednoho vojáka k druhému. Rázem se do jejich těl vlila nová energie a adrenalin. Únava bleskurychle zmizela. Petersen na nic nečekal. Upravil si pušku na rameni a zvolal: „Za mnou!“ Wolf se vedle něj pomodlil krátkou modlitbu za to, aby to tentokrát Petersenovi bojoví uzenáči vyhráli. Tentokrát si jeho černí mladíci zasloužili úspěch. „A milá paní taky fouká na trombón!“ prohlásil Schulze neznámo proč ve chvíli, kdy se thunderbolty ostrou zatáčkou vrátily, oba s vysunutými podvozky, které jim posloužily jako účinná aerodynamická brzda, což jim umožnilo výrazně snížit rychlost. „Ti hajzli jdou po nás zase!“ křikl přes rachot hvězdicových motorů. Von Dodenburg se krčil vedle cesty a zoufale hledal jakýkoli způsob, jak se dostat z pasti, která právě sklapla. Ale jak se zlověstní stříbrní ptáci spouštěli níž a níž, věděl, že žádná cesta ven není. Kdyby tak začalo sněžit! zoufale zaúpěl sám pro sebe. Ale sníh nepřicházel. Von Dodenburg čekal, pěsti zaťaté vztekem. Vedoucí thunderbolt vyplňoval oblohu před nimi. Vír od vrtule rozkývával borovice pod ním. Za sklem kabiny rozeznával bledou skvrnu pilotova obličeje. Tentokrát ten zmetek nemine. Ztuhl a přitiskl se k zemi jako vášnivý milenec. Letoun se náhle otřásl. Na chvíli to vypadalo, jako by se ve vzduchu zastavil, jako by narazil na neviditelnou zeď. S řevem jako rozzuřený ďábel se od něj odlepily dvě rakety a se dvěma rovnoběžnými čárami bílého kouře, které táhly za sebou, vyrazily k mužům krčícím se při zemi. Ale pilot je odpálil o trošku dříve, než měl. Rakety se s rachotem přehnaly nad jejich hlavami a dopadly do lesa dvě stě metrů za nimi. Stromy 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172689