dost však vojákům způsobily dopisy z domova, které se v Kerči hromadily, zatímco se rota v neustálých bojích přesouvala sem a tam. Ubikace se proměnila v čítárnu, jejíž ticho občas porušily radostné výkřiky, ale i smutné vzdechy. Většina vojáků četla dopisy, jak jim přišly do ruky, šikovatel Breitner si však nejdříve roztřídil dopisy od matky a od Ursuly, seřadil je podle data odeslání a pak je četl jako deník. V jednom ale přece jen neodolal – když z jednoho dopisu vypadla malá fotografie, vzal ji opatrně do prstů a důkladně si ji prohlížel. Hladká dětská tvářička s několika rozčepýřenými světlými vlásky ho na první pohled nijak neupoutala, s rostoucím dojetím se však neustále vracel k velkým očím, rozzářeným světlem fotografova blesku. Podlehl nutkání, musel se někomu pochlubit. „Tiemanne,“ řekl, „mám tady první obrázek svého syna. Chceš se podívat?“ „Ale jo,“ odpověděl vrchní svobodník, otřel dlaň o kalhoty a natáhl k Erichovi ruku. „Krásnej klučina,“ řekl po chvilce. „Celej po mámě.“ „Neřekl bys, že je podobný mně?“ Tiemann se na Ericha pozorně zadíval, upřel pohled na fotografii a několikrát svou pantomimu zopakoval. „Když myslíš,“ řekl neutrálně. „Ale ty máš povadlej ksicht a pytle pod očima. Kdysi jsi byl sice docela hezkej kluk, jenže teď… Takovou podobu bys přece tomu maličkýmu nepřál.“ „No jo,“ povzdechl si Erich trochu zklamaně a Tiemann ho se širokým úšklebkem praštil do zad. „Dělám si srandu,“ řekl. „Je ti podobnej a zřejmě to jednou bude stejnej syčák jako ty.“ „To je blbost. S Ursulinou výchovou z něj vyroste anděl.“ *** 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172682
Narození dítěte však nemusí být vždycky jen čirou radostí a pýchou. „A do prdele práce!“ zakvílel jen o chvilku později postarší voják v koutě světnice. Nikdo si zatím nepamatoval jeho jméno, přiřadili ho k rotě teprve toho dne. „Narodily se mi trojčata!“ „To buď rád, ty hloupej, aspoň tě na starý kolena bude mít kdo živit.“ „Jo, jenže tady v Rusku se těch starejch kolen nemusím vůbec dožít. A kdo bude ty zatracený fakany živit teď?“ Na to mu nikdo neuměl odpovědět. Třebaže dopisy z domova překypovaly kvůli vojenské cenzuře optimismem, vojáci měli podezření, že se zásobovací situace v Říši měsíc po měsíci rapidně zhoršuje. Nikdo jim nemusel nic vyprávět, přesvědčivý důkaz nacházeli v neustále chudších balíčcích, které z domova občas dostávali. *** Dny v pozemských rájích se vyznačují jedním zásadním nedostatkem – ubíhají příliš rychle. Na obloze teď kralovala německá letadla, rota nadporučíka Mercka proto nemusela s přesunem čekat na noc. Ráno k ubikacím nacouvaly náklaďáky a vojáci bez obvyklého pošťuchování nastupovali na plachtami překryté korby. Z nebe se spustil nepříjemně lezavý déšť, mezi kapky se tu a tam vmísily první sněhové vločky. „No, a máme to tady,“ prohlásil kdosi skepticky. „Vítejte v krymským letovisku! Víte vůbec, vy blbouni, že Krym má v celým Rusku to nejstálejší a nejslunečnější počasí? Všichni ruský pohlaváři se sem před válkou jezdili rekreovat. Dokonce sám Stalin.“ „Jeho vilu prej daroval Vůdce maršálovi Mansteinovi za to, jak to tady loni spořádal. Pobil dvě stě tisíc 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172682
Ivanů, dvě stě tisíc jich nahnal do moře a ještě dalších dvě stě tisíc zajal.“ „Loni bylo loni a letos je letos. Teď chtěj Ivani nahnat do moře nás.“ „A ty snad neumíš plavat? Já bych i v tom těžkým zimním mantlu nejradši přeplaval rovnou do Oděsy. Předloni sem tam ležel ve špitále, jaktěživ sem se tak dobře nepoměl. Obden byl k obědu řízek a ke každýmu jídlu sem dostával dvě deci červenýho vína na krev.“ „Jo, a každou noc sestru do postele, aby ti zahřívala spodek, ne?“ „Jo, hoši, sestry tam měli, a fakt pěkný. Jenže ty dělaly matrace jenom doktorům a oficírům. Jenom jednou sem si na jednu trochu dovolil, a už mě hnali pryč. Že už se doléčím u svý jednotky, a vůbec, čerstvej vzduch že mi udělá moc dobře.“ Kdosi se pisklavě zasmál. „S ksichtem, jako máš ty, se ani nedivím. Ale hezký hoši jako já maj štěstí. To já sem jednou…“ Zaplať pánbů, že sme se konečně dostali zase k ženským, pomyslel si vrchní svobodník Tiemann. Kdyby věděli, co nás tam kdesi vpředu čeká, třeba by se podělali samou hrůzou. A já možná první ze všech. Ale ženský nám sou momentálně nedostupný, i když by nám dovedly zvednout morálku asi tak o tisíc procent. Takže nám zbývá druhá radost vojáka, a to je chlast. Za ten bysme se bili taky. Za vlast a za chlast, jak se říkalo už za třicetiletý války. A kdyby bylo toho chlastu dost, ani tu vlast bysme vlastně nepotřebovali. Lancknechti přece vždycky rychle přeběhli tam, kde jim dali víc. Stříbra, chlastu i ženských. Rusové tohle vědí líp než naši hlavouni. Ivan třeba nedostane tři dny nic žrát, ale vodku mu dají vždycky. Pak nemá být takhle divokej. Naši dají deci rumu a zbytek by chtěli dorazit politickým školením o vznešených 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172682