CAROLYNE SWANN
muž předpokládal, on i jeho přítel obdrželi pozvání na Estrellu a dnes si měli prohlédnout plantáže. Prohlídku svého budoucího majetku zvládnu sám, pomyslel si teď, zatímco hřebec uháněl podél hradeb. „Opravdu už je ti dobře?“ Amandine de Frazé si prohlížela dceru starostlivýma očima. „Ovšem. Byl to přece jen pokažený žaludek,“ poznamenala Isabelle a raději se naklonila nad truhlou předstírajíc, že v ní něco hledá. Jen ať, proboha, matka nepozná, že lže. Od onoho odpoledne, kdy ji otec přivezl ze Saint-Pierre bledou a zamlklou, uplynuly již dva dny. Přála si nikým nepozorována proniknout do svého pokoje, vlézt si do postele, přetáhnout přikrývku přes hlavu a zůstat tak. Jak ale předpokládala, ještě ani nepřestoupila práh a už na schodech uslyšela maminčiny kroky a jí v patách pospíchala Mende. „Otec mi pověděl, že je ti špatně. Prý z nějakého jídla, které sis objednala v té nové kavárně u Leduka,“ vyptávala se vikomtka úzkostlivě. „Co jsi jedla?“ „Jahody v čokoládě,“ zjednodušila Bell složitou uměleckou kreaci mistra cukráře. „Po těch by tě žaludek bolet neměl.“ „Přinesu vám bylinkový čaj,“ poznamenala hospodyně, a než vyšla na chodbu, věnovala dívce dlouhý zkoumavý pohled. Dál už se vše odehrávalo tak, jak Isabelle předpokládala. Matka ji uložila do postele, zatáhla závěsy a co chvíli se na ni chodila dívat. Aby se Bell vyhnula dalším otázkám, předstírala, že spí. Vikomtka jí pokaždé sáhla starostlivě na čelo, zda nemá horečku, a zase po špičkách odešla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172679
RUBÍNOVÁ ORCHIDEJ
Mende se nenechala oklamat. „Nesu vám medicínu,“ promluvila k dívce předstírající spánek. „Měla by vás vyléčit, ať už se vám stalo cokoli.“ Odešla, teprve když Bell vypila sklenku čehosi nesmírně hořkého až do dna. Ještě předtím než za sebou zavřela dveře, prohodila přes rameno: „Poleháváním v posteli nic nespravíte.“ Měla pravdu jako už mockrát. Ostatně Bell neměla v úmyslu zůstat v posteli příliš dlouho. Kdykoli zavřela oči, znovu slyšela poručíka Harewooda, jak se chlubí rozjařeným španělským kumpánům bohatou nevěstou. Potřebovala se jen uklidnit natolik, aby se neprozradila před rodiči. Neměla v úmyslu sdělit jim pravou příčinu své „nevolnosti“. Kdyby se svěřila, čeho se stala v Ledukově kavárně nechtěným svědkem, otec by Angličany vykázal z Estrelly, jen co by se objevili. A pak by se oba – otec i matka – snažili zahrnout ji vším, co má ráda, jen aby zapomněla. Věděla, že maminka se nejvíc ze všeho bojí, aby stejně jako Claudie jednou neodplula do Roussillonu a tam se nevdala. Pokud by si však byli rodiče jisti, že jí dá cestování zapomenout, bez váhání by ji tam poslali i s vědomím, že ji možná ztrácejí navždy. Jenomže to Bell nechtěla. Netoužila podívat se do Evropy, byla přesvědčená, že by ani na chvíli nedokázala žít jinde než tady. Navíc si tento problém musí vyřešit sama. Poručík Harewood urazil především ji. To jí se vysmíval, když volal rica, rica, rica a zesměšnil ji před kumpány. Aniž to tušil, udeřil na duši, nejbolestivější místo. Musí mu ten úder vrátit, jen kdyby věděla jak. A přitom chvíle, kdy se s ním setká, se už blíží. Druhý den ráno vstala časně, jak měla ve zvyku. Ujistila matku i Mende, že její žaludek už je v pořádku, a hned po snídani si nechala osedlat koně.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172679
CAROLYNE SWANN
Odmalička se mohla projíždět po plantážích sama, stejně jako její sourozenci. Rodiče jim nechali volnost, sotva si byli jisti, že se jejich děti udrží samy v sedle. Ostatně na pozemcích plných otroků a sloužících se jim nemohlo nic stát. Ani tentokrát Bell nikdo nebránil. Vyrazila z Estrelly, projížděla se mezi poli a přemýšlela. Neurčila si cíl, a protože nechala otěže volně klouzat mezi prsty, kůň klusal podél dlouhých záhonů ananasů, jak byl zvyklý. Na rozcestí se zastavil a vyčkával, ale když se mu nedostalo dalšího pobídnutí, sám zvolil trasu. Minul lán s kakaovníky a zamířil k malému potůčku, na jehož břehu rostla šťavnatá tráva. Bell ho nijak neusměrňovala, nezáleželo jí na tom, kde se právě nachází, jen si přála být sama. Daleko od matčiných starostlivých pohledů i od zkoumavých očí Mende. Mezi zelení z ní každým okamžikem vyprchávaly bolest a ponížení z první lásky, naopak v její mysli sílila touha pomstít se, jenomže nevěděla jak. Při minulé návštěvě Estrelly slíbila oběma důstojníkům, že jim ukáže plantáže patřící k domu. Ušklíbla se, když si připomněla, jak se ještě před nedávnem těšila na prohlídku míst, jež milovala, k nimž ji vázaly vzpomínky z dětství, po boku muže, který jí každým náznakem dává najevo, jak moc se mu líbí. Teď měla jediné přání: spatřit v té krásné, pyšné tváři zklamání nad nepovedeným záměrem. Než slunce dorazilo ve svém putování po obloze nad korunu nejvyšší palmy, byla rozhodnutá a večer uléhala mnohem klidnější. Nyní, jak se blížila chvíle, kdy měli oba Angličané přijet, se jí opět zmocňovala panika. „Přece si nechceš dát na hlavu tohle?“ zeptala se jí matka.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172679