ry a sesypané zákopy, to se však dalo rychle napravit, do hloubky přeoraná země byla kyprá jako písek. Jeden bunkr byl úplně zničený po přímém zásahu pumou, několik dalších jen středně a lehce pobořených. Nejvíce škod v nich napáchaly miny, nastražené na ruské pěšáky. Jejich roztrhaná těla ležela na hromadách u vchodů, jak se snažili proniknout co nejrychleji dovnitř a zmocnit se kořisti, kterou tam Němci možná zanechali. Při chabých výkonech domácího průmyslu, zcela opomíjejícího běžné potřeby lidí, se i vyhozené smetí – sklenice od zavařenin, plechovky či dřevěné soudky – mohly stát malým pokladem. V duchu si dělal seznam prací, které bude třeba do večera vykonat. Především pohřbít Rusy do zničeného bunkru. Byl tři metry hluboký a četa měla stále dostatek chlorového vápna, hromadný hrob uprostřed linie by proto neměl přerůst v sanitární problém. Komando pověřené tímto úkolem povede Hasse. Před pohřbem bude třeba mrtvé důkladně prohledat, nikdy se totiž nedá zcela vyloučit, že se i po kapsách obyčejných vojáků mohou najít zpravodajsky cenné informace. Provede Becker, ušklíbl se. Je to sice úplné ucho, ale jak se zdá, velice zdatné a přičinlivé ucho. Mazáci mají sklon podobné věci odbývat, ale na nováčka, který se chce dobře uvést, obvykle bývá spolehnutí. Zvlášť na tohle číslo, ušklíbl se znovu. Opravit zákopy a střeliště čelně k nepříteli, s tím se musí začít ze všeho nejdříve. Co kdyby se Rusům i přes utržený výprask podařilo někde vyšťárat další zálohy a hnali by je proti nám? Nemluvě o další dělostřelbě a náletech. Povede spolehlivý „Taťka“ Tiemann, nikoho zodpovědnějšího mezi sebou nemáme. No, a potom vyspravit bunkry. Na ty se odpoledne můžou vrhnout všichni společně. Bude je pohánět vědomí, že to dělají pro sebe, aby si zajistili alespoň trochu slušný nocleh. Co zbývá na mě? Hlášení. Postarat se o přísun munice, vody a teplého jídla. Zjistit, co se stalo s poručíkem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172678
Klausem. A vyžádat si u Mercka nové rozkazy. Rozumné rozkazy. Proveditelné. To na vojně bohužel nebývá vždycky samozřejmost. Na druhou stranu ovšem – copak v lidském životě někdy existovalo vůbec něco rozumného?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172678
KAPITOLA 11 Ještě než začal sepisovat denní hlášení, musel podšikovatel Erich Breitner zjistit, co se vlastně stalo s velitelem čety – to bude jistě první věc, na kterou se ho nadporučík Merck zeptá. Přivolal k sobě nováčka, dolujícího ještě použitelné klády z vybombardovaného bunkru, a přikázal mu najít a přivést svobodníka Schulze. „Marconiho,“ přidal na vysvětlenou. „Radistu. Kapišto?“ „Marconi… Kapišto…,“ bručel mladý voják nespokojeně a šoural se pryč, jako by mu naložil na záda pořádný kus skály. Měl jsem mu říct ještě prego nebo pronto, napadlo Ericha, a to už by ho zpitomělo úplně! Buď je to naprostý tupec, nebo vlastenec, povedený výrobek Goebbelsovy školy. Podle těch je přípustná jedině přesná tvrdá němčina, nejdokonaleji propracovaný jazyk na světě, a všelijaké ty -ismy můžou posvátné dědictví našich otců jen zkazit. Jsou neněmecké, nevlastenecké, nenacionální a nesociální. Kdo przní německou řeč, patří do kriminálu, a basta! Ale třeba je jen utahaný, vylekaný a skleslý tou svinskou bídou, kterou tu za těch pár dnů viděl. Třeba je to docela obyčejný slušný kluk, a tohle místo pro takové lidi prostě není. Jestli z něj magoříme my, kteří jsme už přece jen něco viděli a zažili, co teprve takoví kluci, kteří… Ale jdi do háje, Sokolí oko! Tobě samotnýmu bude příští měsíc teprve dvacet! Nehraj si tu na chytrýho, když by sis sám desetkrát za den nejradši schoval hlavu do máminých sukní! „Erichu? Prý jsi mě hledal.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172678