CAROLYNE SWANN
rengeville a jak si myslel, že právě ona je dcera „jejich“ Amandine. Smáli se mu, dokonce Melanie si neodpustila poznámku, jak vtipně si Blanche počínala, když jejího bratra nechala na pochybách, nicméně dívka tonula v rozpacích a klopila hlavu. Jen ona věděla, že Étien de Tencin popisuje jejich setkání trochu jinak, než se odehrálo. V jeho pojetí nepůsobila komtesa de Varengeville jako hloupoučké stvoření, nýbrž jako velice chytrá, vtipná žena, která ho dokázala udržet v nevědomosti, do níž se dostal vlastním přičiněním. Když se Blanche odvážila zvednout hlavu, střetla se s matčiným pohledem. Překvapilo ji zjištění, že vikomtka se tentokrát netváří káravě či pohoršeně, naopak Étienovo vyprávění poslouchá se zjevným nadšením. Navzdory zaníceným puchýřům jí dobrá nálada vydržela až do rána, kdy dceru propouštěla od svého lože, v němž po hraběnčině odchodu trůnila jako královna. Nebylo těžké uhodnout, v co vikomtka doufá. Opět si přeje slyšet z úst mladého muže chválu na svoji dceru. Bože můj, snad se mamá nedomnívá, že mi našla ženicha? zalekla se Blanche. Jestli ano – a to je víc než pravděpodobné –, mělo by pozvání od příbuzných dorazit co nejdřív. Jinak se pobyt tady na Rocheru připojí k řadě trapností, které začaly na Martiniku, kdy byla přinucena sedat v salonu a naslouchat lichotkám mladých mužů, které pro ni matka vybrala jako vhodné partie. Bohužel, kandidáti ženitby pokaždé zavčas zjistili, že usilují o nevěstu bez patřičného věna, a jejich zájem ochabl. První, koho vikomtka obvinila z neúspěchu nejdřív, byl manžel. Z jejích úst dopadala na jeho lysou hlavu slova ostrá jako kameny. Když už hrozilo, že jej zavalí
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172676
RUBÍNOVÁ POUTA
jako lavina, popadl Jean-Paul de Varengeville klobouk, nechal zapřáhnout do bryčky a vyrazil mezi přátele do některé ze saintpierrských kaváren. Blanche naslouchala krokům vzdalujícího se otce a toužebně si přála být v tu chvíli s ním, protože věděla, co bude následovat. Nikdy se nemýlila. „Je to také tvoje vina,“ zaslechla dřív než rachot kol bryčky ujíždějící ze dvora. „Cožpak je tak těžké být alespoň na chvíli milá? Ale to ne!“ soptila matka a dceři se v mysli vybavovaly další věty, které vzápětí pokaždé následovaly. „Tváříš se, jako když koušeš do citronu, slovo aby z tebe člověk páčil. Nediv se, že ti každý uteče.“ Mladá žena se nedivila, dávala matce za pravdu, i když si myslela, že na vině není jen ona. „Víš, kolik je ti let?“ pokračovala matrona, která si tolik přála být konečně tchyní. Nečekala na odpověď, sama si dosadila číslici, která se každým rokem neúprosně zvyšovala. Letos říkala „čtyřiadvacet“. A už několik let jízlivě poznamenávala: „Do dvaceti si děvče vybírá, pak už musí vzít zavděk tím, co se namane, jinak z tebe bude stará panna.“ Blanche už dávno zjistila, že by neměla nic proti životu staré panny, kdy čas plyne pokojně a dny se podobají jeden druhému, ale nikdy se to matce neodvažovala přiznat. Už aby se ozvali příbuzní, kteří je měli očekávat v přístavu! Jejich dům na venkově zcela určitě není tak velkolepý jako Rocher, ale matka se bude po setkání s bratrem a jeho rodinou zabývat jinými myšlenkami. Z těchto úvah ji vytrhl povědomý zvuk. Stejný jako když černé otrokyně doma na Martiniku vytřásaly v období dešťů pokrývky, aby z nich odstranily vlh-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172676
CAROLYNE SWANN
kost. Rozhlédla se, ale kromě několika motýlů poletujících nad keřem růží zde nikdo nebyl. Zvedla hlavu a nad sebou spatřila hejno labutí, jak míří k obzoru. Sledovala je, dokud jí nezmizely za lesem, a poté sklopila oči. Stačila ještě zahlédnout, jak jakási žena či spíše podle štíhlé siluety dívka, oblečená do blankytně modrých šatů, právě mizela za dvířky zahradní branky. Zřejmě někdo, kdo si tudy zkracuje cestu, zauvažovala Blanche a dál se tím nezabývala. Vykročila po pěšince k hradbě vysokých tújí, za nimiž, jak si pamatovala ze včerejší procházky s hraběnkou, začínal ovocný sad. Rozhodla se zůstat v zahradě skryta všem zrakům až do odpoledne, kdy se musí vrátit, aby matce předčítala, jak slíbila. Étien obrácený zády ke vchodu do hlavní budovy stál s rukou opřenou o hřívu svého grošáka a naslouchal štolbovi. Muž mu právě líčil, kolik klisen by měli letos nechat zabřeznout, kterého z hřebců prodat a jaké naopak přikoupit, pokud se má zkvalitnit chov. Jeho argumenty byly natolik přesvědčivé, že mladíka zcela zaujaly a vážně jim naslouchal. Přesto nepřeslechl klapot podpatků. Okamžitě otočil hlavu. V ústrety mu kráčela dívka, kterou ráno překvapil na chodbě v nedbalkách. Teď proti němu šla v elegantním jezdeckém kostýmu. Nespoutané kudrny, které se jí před hodinou vlnily po zádech, měla vyčesané do složitého účesu, na jehož vrcholku seděl titěrný klobouček s nezbytným pavím pérem. Ráno na něho hleděla s dívčí, téměř dětskou plachostí, teď měla ve tváři vepsanou ostražitost a jakýsi skrytý vzdor, jemuž nerozuměl. Zato se mu líbila její pleť, která na rozdíl od pokožky zdejších bledých krásek prozrazovala, že je vystavena slunečním paprskům, kdykoli se její majitelce zlíbí.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172676