Hasse si hvízdl. „Takže je to jako vždycky – zcela na prd.“ „Jo, asi jo. Třicet metrů od zákopu, to už bych se radši spoléhal na granáty. Ty jsou aspoň vyzkoušený.“ Venku znovu zakvílel vítr a odhrnutým vchodem vhodil dovnitř improvizované jídelny hrst sněhu. Vločky měly pohádkový tvar a velikostí připomínaly chrousty. „Nádhera!“ řekl Hasse. „Někdy touhle dobou slaví Ivani Vánoce, ne? Mají protekci, opravdový Vánoce v Berlíně propršely.“ „Já,“ vzdychl Erich, „bych byl rád na Vánoce doma, i kdyby uprostřed berlínský zoologický zahrady vybuchla sopka.“ „Pak by ovšem šla taky většina říšských úřadů k čertu. To by… Aha! Už držím hubu.“ „To ti chválím. Tak co? Máš dost?“ Hasse spokojeně říhl. „Takhle sem se nenacpal snad od začátku války.“ „Tak se půjdem podívat na to nadělení.“ „Ještě moment! Co prevence proti zimě?“ „No jo, vidíš! Blbosti člověka napadají samy, ale na důležitý věci občas zapomíná.“ Přihnuli si jalovcové z Hasseho polní láhve a vydali se za svými povinnostmi. *** Poručík Werner Keilig zvedl hlavu od hlášení. Četa neměla psací stroj, proto většinu písemností nejraději vyřizoval sám. Podle něj nikdo v četě neměl tak úhledný rukopis, nemluvě o tom, že vojáci dokázali nasekat i v desetiřádkovém textu sto gramatických chyb a upatlat každý papír blátem a mastnotou. Navíc šlo o styl – dobře sestavená hlášení mohla rozhodovat o povýšení. „Co chcete?“ bafl na Ericha. „Mám práci!“ Poddůstojník pokrčil rameny. „Poslušně hlásím, že jsem naše doplňky rozdělil do družstev a nesu nový se98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172674
znam mužstva. Dále hlásím návrat jednoho zkušeného veterána z týlové nemocnice. Je velice schopný, bylo by dobré udělat z něj velitele družstva. Jak víte, druhému družstvu velí z nouze svobodník Klieber, a ten ještě nemá tolik…“ „O tom, kdo bude velet družstvům, rozhoduje velitel čety,“ zavrčel Keilig. „Tuhle starost nechte laskavě na mně. Máte jeho papíry?“ „Ano, tady jsou.“ „Až si je přečtu, promluvím si s ním a pak se rozhodnu. Do té doby zůstane všechno, jak je.“ „Podle rozkazu!“ štěkl Erich předpisově. „Dovolí mi pan poručík odejít? Začalo sněžit, chtěl bych obejít postavení a zkontrolovat, jak se to projeví na našem maskování.“ „Odchod! Očekávám, že mi do patnácti minut podáte hlášení.“ „Rozkaz, pane poručíku!“ Erich srazil paty, vysekl veliteli pozdrav a vyšel z úkrytu. Blbec! pomyslel si snad už po tisící od doby, kdy Keilig převzal velení čety. Ale lepší se to. Co si vzal na starost papírování a míň se sere do velení, máme víc šancí, že celé tohle nadělení nějak přežijem. A to je to jediné, na čem na východní frontě opravdu záleží. Všechno ostatní je už stejně v pytli. *** „Donesete tyhle papíry veliteli roty,“ přikázal poručík Keilig, když mu Erich podal hlášení o stavu maskování úseku. „Složku mi přinesete zpátky.“ Po špatných zkušenostech s těmi venkovskými vidláky (lepší výraz pro mužstvo čety snad Keilig ani neznal), kteří dokázali všechna jeho hlášení a zprávy nechutně zaprasit blátem, krví nebo mastnotou – jako by mu to dělali schválně –, si opatřil omyvatelnou složku z umělé hmoty, v níž se všechny dokumenty přenášely na velení a zpět. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172674
„Rozkaz,“ hlesl Erich. „A potom spolu provedeme kontrolu zbraní. Počasí se zhoršilo, to ale rozhodně nehodlám uznat jako výmluvu pro lenost a nepořádnost. Máme dostatečné zásoby zimního oleje a vazelíny?“ „U roty je toho momentálně dost. Po těch špatných zkušenostech z první zimy si to všichni hlídají. V zimě 1941 nám většina zbraní a motorů zamrzla, protože jsme měli jen letní maziva. Spolehlivě fungovaly jenom granáty a bajonety…“ Poručík netrpělivě mávl rukou. „Vím, slyšel jsem, četl jsem o tom. Ale ani mimořádně silný mráz nemůže být omluvou pro šlendrián při plnění povinností. Takové nepořádky se už nesmějí nikdy opakovat – a hlavně ne v mé četě. Rozumíme si?“ „Ano, pane poručíku.“ „Tak odchod, a ať jste za deset minut zpátky na tu kontrolu zbraní!“ „Rozkaz, pane poručíku.“ *** „To jsou k nám hosti!“ usmál se nadporučík Merck, když se u něj Erich hlásil. „Dobře, že jste tady, chtěl jsem pro vás poslat.“ „Děje se něco, pane nadporučíku? Provedl jsem zase něco?“ „Ale ne, naopak! Mám pro vás samé dobré zprávy. Jen nevím, čím začít, aby vás to neporazilo.“ „Hochy z Berlína jen tak něco neporazí,“ usmál se Erich. „My jsme ten nejlepší materiál pro tisíciletou Říši, z jednoho prostého důvodu…“ „Dost!“ zvedl nadporučík ruku. „Nezapomínejte, Breitnere, že vás znám jako svoje boty. Nenechám vás tu řečnit, můj čas i trpělivost mají své meze. Tak tedy: k prvnímu listopadu jste byl povýšen na podšikovatele, ale poslali nám to teprve včera. Máte radost?“ „Jsem, poslušně hlásím, hrdý jako nějaký hrabě. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172674