Dopis byl adresován Praunově hospodyni Elfriedě Kloové, byl napsán na španělském pobřeží Costa Brava 28. 9. 1959: „Milá Friedl! Doručitel tohoto dopisu je pan doktor Schmitz z Porýní, o němž jsem Ti už vyprávěl. Pro mne je to tady ve Španělsku velmi důležitý muž. Buď na něj hodná. Mluvil jsem s ním o Tobě jako o mojí manželce a vyprávěl jsem mu o našem hezkém domě v Pöckingu. Všechno mu ukaž. Mimochodem, má báječný nápad jak vylepšit náš suterén. Něco dobrého mu uvař, rád dobře jí. Ostatně, pan doktor Schmitz má velmi příjemnou paní. Doprovází ho na cestách a jistě se Ti bude líbit. Doufám, že se Ti vede dobře. Všechno nejlepší, pusinku! Tvůj Otto.“
V pátek 22. dubna 1960 byl nevlídný sychravý den, jako stvořený pro pohřby. Na mnichovském Severním hřbitově se sešlo jen pár desítek lidí. Jen sedm dní před šestašedesátými narozeninami pohřbívali lékaře nemocenské pokladny MUDr. Ottu Eduarda Christiana Prauna. Přišlo několik známých z domu, kde měl ordinaci, byli zde někteří ze sousedů Ministerského vrchu z Pöckingu, u rakve stál v první řadě syn Günther Praun, ale taky Hans-Joachim Vogel a ošetřovatelka Renata Meyerová. Podezřelé bylo, že nepřišla poslední Praunova milenka Vera Brühneová. Mnozí přece věděli, že žila s doktorem Praunem a starala se o rekonstrukci jeho vily na španělském pobřeží Costa Brava. Nepřišli ani policisté, kteří zamlžili případ dvojnásobné vraždy. Pohřeb zavražděného se přesto stal mezníkem ve vyšetřování. Už den předtím začal syn doktora Prauna pochybovat o pravděpodobnosti vraždy a sebevraždy ve vile u Starnberského jezera, jak události interpretovali kriminalisté Rodatus a Kott. Sešel se s několika známými a večer od devíti hodin až do čtyř ráno diskutoval s Renatou Meyerovou, Vogelem a především se svým přítelem, soudcem mnichovského Zemského soudu, jehož jméno nelze 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172672
uvést. Někdy kolem půlnoci došli všichni k názoru, že doktor Praun nespáchal sebevraždu a nezavraždil hospodyni, se kterou dobře vycházel, že je třeba případ znovu řádně vyšetřit. „Samozřejmě, že bychom mohli zavolat státnímu žalobci a vytáhnout ho z postele,“ řekl soudce. „To, o čem jsme zde dnes hovořili, by mohlo být dostatečným důvodem k odložení pohřbu i nařízení pitvy. Je to však vhodné řešení?“ „A proč ne?“ zeptal se doktor Praun mladší. „Protože odstartujeme skandál a budou nám vyčítat, že jsme mrtvého na poslední chvíli vytáhli z rakve a položili na pitevní stůl.“ „Co tedy mám dělat?“ „Otce normálně pohřbít. Kdykoliv se nám to bude zdát vhodné a budeme mít pro svá tvrzení důkazy, můžeme požádat o exhumaci a o úřední pitvu.“ „Nemám tedy chodit na policii?“ „Naopak! Poradil bych se zatím s advokátem a snažil bych se co nejdřív získat důkazy.“ Günther Praun se spojil s advokátem Konrádem Kittlem. Ten ho pak doprovázel 2. srpna 1960 do budovy Starnberského soudu, kde soudní rada Binder otevřel a přečetl závěť mrtvého doktora Prauna. Pro všechny přítomné byl obsah překvapením. Část majetku odkázal doktor Praun své poslední milence Brühneové. Pozůstalý syn s otcovým rozhodnutím nesouhlasil a obrátil se hned druhého dne na obhájce doktora Kittla. „Celá záležitost je velice podezřelá, pane doktore,“ řekl. „Mluvil jsem po otcově smrti s paní Brühneovou, ale o závěti se vůbec nezmínila.“ „Myslíte, že znala její obsah?“ zeptal se obhájce. „Jsem o tom přesvědčen. Navíc se chovala dost podezřele. Aniž bych se na to ptal, jen tak mezi řečí zdůraznila, že na Zelený čtvrtek, kdy lidi naposledy viděli mého otce, vůbec nebyla v Mnichově. Přitom mi Renata Meyerová řekla, že krátce předtím, než otec opustil ordinaci, telefonoval s nějakým panem Schmitzem. Když položil 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172672
telefon a řekl paní Meyerové, kdo volal, přidal prý ještě tuto větu: ‚Vera s ním už je v Starnbergu!‘ “ „Když byla ve Starnbergu, nebyla v Mnichově, v tomhle bych nehledal háček. Spíš bych se snažil zjistit, proč byla s panem Schmitzem ve Starnbergu, kdo je vlastně pan Schmitz a proč tam společně čekali.“ „Otec prý chtěl prodat vilu na Costa Brava. Schmitz se zajímal o koupi. Na Zelený čtvrtek snad mělo dojít k jednání o prodeji,“ řekl Günther Praun. „Víte, kdo je pan Schmitz?“ „Ne, nikdy jsem to jméno neslyšel. Ale řeknu vám ještě něco. Ptal jsem se paní Brühneové na závěť. Hledal jsem ji totiž ve vile na Ministerském kopci, ale nenašel jsem ji.“ „Ona o ní věděla?“ „O tom jsem přesvědčen. Ale řekla mi, že nemá ponětí, kde je. Poradila mi, abych se obrátil na notáře.“ „Udělal jste to?“ „Nesmysl! Byla to jen výmluva. Na kterého notáře jsem se měl obrátit? Nevěděl jsem, se kterým byl otec ve spojení. To ale bylo asi před dvěma měsíci, krátce po otevření otcovy poslední vůle, a teď jsem se dozvěděl, že Vera Brühneová předložila u soudu ve Starnbergu novou otcovu závěť.“ „Vy jste o ní nevěděl?“ „Ne. A ona se o ní vůbec nezmínila. Podle ní by měla být dokonce univerzální dědičkou. Přitom vím, že se s ní otec už před časem rozešel, že s ní nežil, že se jí dokonce chtěl zbavit, ale ona prý byla neodbytná. Jsem přesvědčen, že se otec nezastřelil, že ho zavraždila Vera Brühneová.“ „Odkud víte, že se s ní rozešel? Žili spolu přece několik let?“ „Řekla mi to ošetřovatelka Meyerová, potvrdil to pan Vogel, který vyřizoval za otce a pro něj mnoho administrativních záležitostí. Otec nechtěl, aby Brühneová zdědila vilu v Lloret de Mar.“ „Kdo vám to řekl?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172672