ko se tahá za provaz u zvonu – v té době se nosily copy –, a že ho dvakrát varoval, ať už to nedělá, Ludvík ovšem přišel a udělal to potřetí. Valence v tom viděl klukovinu nedospělého hocha a podle toho ho také potrestal. Bonaparte vyřídil Valenceovu odpověď Ludvíkovi, který namítl, že tahat kamaráda za cop je jenom legrace, zatímco políček je urážka. Umíněnost dávala třináctiletému hochovi logiku třicetiletého muže. Vyjednavač se tedy vrátil k Valenceovi s novou válečnou výzvou. Mladík upadl do velkých rozpaků; souboj s chlapcem by ho znemožnil. Kdyby se s ním bil a zranil ho, považovalo by se to za ohavnost. A kdyby byl zraněn on sám, byla by to pohana, kterou by za celý život nesmyl. Neústupnost malého Ludvíka, který tvrdošíjně trval na svém, činila z celé záležitosti velice ošemetnou a vážnou věc. Shromáždila se rada velkých, jako se to stávalo za velmi vážných okolností. Rada velkých rozhodla, že jeden z nich nemůže mít souboj s chlapcem; ale protože ten chlapec trvá na tom, aby se na něj pohlíželo jako na mladého muže, Valence mu před všemi svými druhy řekne, že ho mrzí, že se nechal unést a zacházel s ním jako s malým chlapcem; a že na něj odnynějška bude pohlížet jako na mladého muže. Poslali pro Ludvíka, který čekal přítele ve svém pokoji; uvedli ho doprostřed kruhu, který se shromáždil na nádvoří mladších žáků. Tam Valence, jemuž kamarádi po dlouhém debatování nadiktovali proslov, který měl zachránit čest starších před mladšími, prohlásil před Ludvíkem, že ho velmi mrzí, co se stalo, a že s ním zacházel podle jeho věku a nikoli podle jeho inteligence a odvahy. Požádal ho, aby omluvil jeho prudkost, a podal mu ruku na znamení toho, že je vše zapomenuto. Ale Ludvík zavrtěl hlavou. „Můj otec, který je plukovníkem, jednou prohlásil, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172669
ten, kdo dostane políček a nebije se, je zbabělec,“ opáčil. „Až zase otce uvidím, zeptám se ho, jestli ten, kdo dává políček a pak se omlouvá, aby se nemusel bít, není větší zbabělec než ten, který ho dostal.“ Mladí muži se po sobě podívali; ale všeobecné mínění bylo proti souboji, který by se podobal spíše vraždě, a tak mladí muži včetně Bonaparta chlapce přesvědčovali, že se musí spokojit s Valenceovými slovy, neboť vyjadřují mínění většiny. Ludvík, bledý zlostí, se odebral do svého pokoje a mračil se na velkého přítele, který podle něj zradil jeho zájmy a čest. Nazítří měli velcí hodinu matematiky. Ludvík vklouzl do studovny, a zatímco Valence demonstroval výpočty u černé tabule, přiblížil se k němu, a než si toho kdokoli všiml, vystoupil na stoličku, aby mu dosáhl na obličej, a vrátil mu políček, který dostal den předtím. „Teď jsme si kvit,“ řekl, „a tvé omluvy mám jako prémii. Neboť já se ti neomluvím, to si můžeš být jistý.“ Byl z toho velký skandál, jelikož všechno se odehrálo před tváří profesora, který o tom okamžitě podal zprávu guvernéru školy, markýzi Tiburci Valenceovi. Ten nevěděl, co předcházelo políčku, který dostal jeho synovec, poslal si pro delikventa, pronesl k němu strašlivé kázání a nato mu oznámil, že přestává být žákem školy a že se má ještě téhož dne vrátit do Bourgu k matce. Ludvík odpověděl, že za deset minut bude mít sbaleno a za čtvrt hodiny opustí školní budovu. O políčku, který dostal on sám, neřekl ani slovo. Jeho odpověď připadala markýzi Tiburceovi velmi neuctivá; měl chuť poslat drzouna na osm dní do vězení, ale nemohl ho současně poslat do vězení a vyhodit ze školy. Přidělili hochovi dozor, který ho neměl nechat ani na chvilku samotného do doby, než ho vyloží z vozu v Maçonu; paní de Montrevel chtěli okamžitě zpravit o tom, co se stalo, aby si hocha vyzvedla hned, jak vystoupí z vozu. Bonaparte potkal hocha, za nímž kráčel jeho dozorce, a zeptal se ho, co se děje a proč ten dozor. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172669
„Vyložil bych vám to, kdybyste byl ještě mým přítelem,“ odvětil hoch. „Vy už jím ale nejste. Proč se tedy zajímáte o to, co dobrého či zlého se mi děje?“ Bonaparte k sobě gestem přivolal dozorce, a zatímco si Ludvík balil věci, ten mu ve dveřích všechno vylíčil. Tak se Bonaparte dověděl, že byl hoch vyloučen ze školy. Byl to velmi vážný trest: zarmoutí celou rodinu a možná zničí budoucnost jeho mladého kamaráda. Urychleně se rozhodl, což bylo jedním z charakteristických rysů jeho povahy, a vyžádal si audienci u guvernéra, přičemž doporučil dozorci, aby se v žádném případě nesnažil uspíšit Ludvíkův odjezd. Bonaparte byl vynikající žák, ve škole velmi oblíbený, a markýz Tiburce Valence si ho vážil; slyšení mu tedy bylo okamžitě uděleno. Bonaparte vyprávěl guvernérovi vše, a i když nijak nepřitěžoval Valenceovi, snažil se smýt vinu z Ludvíka. „To, co mi tu vykládáte, je pravda, pane?“ otázal se guvernér. „Zeptejte se svého synovce, spoléhám na to, co vám řekne on.“ Poslali tedy pro Valencea. Ten se mezitím dověděl o Ludvíkově vyloučení a sám šel strýci vyložit, co se přihodilo. Jeho líčení se dokonale shodovalo s líčením mladého Bonaparta. „Dobrá,“ řekl guvernér. „Ludvík neodjede, odjedete vy; jste už ve věku, kdy můžete opustit školu.“ Zazvonil: „Ať mi předloží seznam volných míst podporučíků,“ nařídil ordonanci. Ještě téhož dne bylo pro mladého Valencea urgentně vyžádáno jedno místo podporučíka. Hned navečer Valence odjel ke svému regimentu. Šel se rozloučit s Ludvíkem, kterého volky nevolky objal, zatímco Bonaparte držel hocha za ruce. Strpěl totiž objetí s odporem. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172669